Partner nás učí a my si ho za to protivíme

Teprve v blízkém vztahu s druhým člověkem,

jsme schopni začít poznávat, kdo jsme

a kde jsou naše citlivá místa a toužené hranice

...

Kamarádi a kolegové nám tuto zkušenost

většinou zprostředkovat nemohou

Buď se s nimi setkáváme jen občas, a tak máme

spoustu času si od těchto kontaktů odpočinout

a nabrat síly na další sebezapření,

přizpůsobení se a přetvářku

Případně nám na těchto lidech nezáleží tolik,

jako na vztahu s partnerem, a tak

nedochází ke skutečnému prolnutí

...

To v partnerských vztazích jsme den za dnem

a síly na udržování image člověka,

kterému nic nevadí,

časem dojdou

...

Často teprve v konfrontaci s partnerem

si uvědomím, co nechci

Pokud se ale dosud málo znám

a mám strach se prosadit, začnu si

- namísto ohledávání tohoto nového poznání,

komunikace a následné akce -

protivit partnera

...

Když ale jednou vím, co nechci,

otevírá se mi cesta k tomu zjistit, co chci

Nicméně zjistit, co chci

– tak, aby to bylo konkrétní, žitelné a v souladu

s prostředím, ve kterém žiju -

je někdy dost náročné

A znovu je tu ten strach, jak okolí mé přání

přijme, jestli bude partner ochotný

mi vyhovět a jestli nejsem příliš sobecký

A tak je jednodušší si opět začít

preventivně protivit partnera

Mlčet, odtahovat se, případně soptit,

vyvolávat zástupné hádky a ztrácet čas

...

Tím sám sebe dostanu pod velký tlak

a v okamžiku, kdy dostoupí vrcholu a už

nemůžu dál, teprve tehdy vše partnerovi řeknu

Vykřičím, pomohu si energií hněvu

Teď už to jde, když jsem si ho předtím

poctivou, dlouhodobou prací

zprotivil

...

Pokud se aspoň trochu snažím

o sebereflexi a objektivitu, mohu si ale

po čase začít všímat, že nejsem

v tak velkém nebezpečí,

jak se mi na počátku zdálo

Všimnu si, že když něco opravdu chci,

jsem schopen to uskutečnit

a pomalu může začít odpadat

ona neblahá mezifáze

protivení si, odporu a hněvu

...

Stále plynuleji jsem schopen si

uvědomovat, co nechci, co chci

a komunikovat o tom s partnerem

bez dramatických emocí

Někdy ho dokonce na případná úskalí

soužití se mnou budu schopen

upozornit dopředu a můžeme společně

hledat cesty, jak mi partner může pomoci

snižovat v ožehavých oblastech napětí

(do doby, než si hlubinnou prací

daný problém vyřeším)

...

Muž může například ženu požádat

a s humorem učit, jak zavírat dveře

od auta tiše

Může si vymínit, že s ní nebude na dovolené

běhat po obchodech, ale sejdou se až

na oběd u kašny

Žena může partnerovi poctivě a jemně říct,

jak se cítí, když muž nepokrytě obdivuje

kolemjdoucí ženu a poprosit ho o podporu

- aby ji třeba v takové chvíli vzal za ruku

...

Protivit si něco na partnerovi,

vždy znamená jediné:

Spadli jste do polohy oběti, naštvané oběti

A oběť je, z povahy věci,

bezmocná, pasivní a nevidí věci jasně

...

Když mi to, jaký někdo je a jak se chová

způsobuje špatné pocity, znamená to,

že dostatečně jasně nevím, co nechci,

že dostatečně jasně nevím, co chci,

že ještě nemám sílu tyto věci komunikovat,

že se bojím nastavit si hranice

a vytvořit si v životě prostor pro sebe,

kam by se příjemně vešel i partner

...

Vidím stále sám sebe jako oběť,

jako dítě, kterému jiní škodí

a nevidím, že svět je přirozený kvas

mnoha různých lidí a jejich

zranění, zvyků, potřeb, přání,

které mohou být s trochou dobré vůle,

se spoustou komunikace a víry v sebe,

v naprostém souladu

...

Není to dětské: já versus ty,

ale: já a ty a my

Každý projev druhého

má v jeho světě vlastní význam

Partner mi nechce ublížit – chce se

cítit dobře, cítit se dobře se mnou

A já mu to umožním jen tím, že

sám sebe důkladně poznám a

osmělím se ke každodenní

konstruktivní komunikaci o sobě

a o nás

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz