Jak z nás vyprchává radost ze života
„Když to neumíš, tak to nedělej!“
„Cos to proboha udělal?“
„Já se z tebe zblázním!“
Toto jsou věty, které z nás mají
vychovat sebevědomého člověka
Člověka, který má chuť zkoušet nové věci,
testovat, po které vrstevnici cesta nevede
a jak to v nejbližších experimentech zkusit
ještě po žluté, modré nebo po červené značce
Člověka proaktivního a flexibilního
…
Namísto toho se postupně propadáme
do nitra pomyslné trojrozměrné mapy
Dítě se bojí nalít si čaj, aby ho nevylilo
„Neumím nalít čaj,“ říká si nešťastně
Bojí se namazat si chleba, aby nepoužilo
víc marmelády, než je mámě milé
Bojí se zapálit svíčku, aby nepoužilo
moc sirek a nepopálilo se
…
Bojí se dramatických reakcí rodičů,
ponížení, trestu
Postupně přejme i jejich postoj, že
drobné nehody jsou skutečně něčím
strašným
Bojí se udělat cokoliv, co by mohlo
být nedokonalé anebo v rozporu
s přesně vyhraněným vkusem a
momentální náladou rodičů
…
Názory a nálady rodičů se ale stále mění
A nepředvídatelné prostředí k životu
vytváří v dítěti pocity
ztracenosti, neschopnosti, dezorientace
Dítě vnímá nepředvídatelnost
a jemu nepochopitelné reakce rodičů
jako důkaz své nekompetentnosti,
neschopnosti pochopit a zvládnout svět okolo
Cítí se vydáno napospas vyšším silám
…
Chce, aby byli rodiče spokojení
a chce se cítit dobře, a tak
začne postupně dělat už jen to, kde má
ověřeno, že to umí
Začíná mít strach a postupně až averzi
k novým věcem – zvláště tam, kde
by je mělo prožívat přede svědky
…
Na kurzech pak vídám, jak se někteří lidé
ostýchají před ostatními i jen promluvit
Provázejí je silné pocity studu a strachu
Další obrovská skupina lidí je ochotná zkusit
pouze individuální konzultaci, protože si
sdílení pocitů či nějaké své výkony
před očima jiných lidí
neumí ani představit
…
A k tomu se bojíme dalších věcí
Bojíme se k něčemu upínat, na něco se těšit
Je v nás tolik zklamání a návyk
tlumit své nadšení
…
Bojíme se lidi o něco požádat
Máme s tím z dětství tolik
špatných zkušeností – nejen odmítnutí, ale
i použití poskytnuté pomoci jako střelivo
pro pozdější výčitky nebo vydírání
…
Bojíme se milovat, nadšeně se
k druhému vztahovat, protože bychom opět
mohli v odpověď získat jen mdlý pohled,
výmluvu nebo nevrlé odstrčení
…
A tak se udržujeme v nehybnosti,
ve vegetativním stavu, v dávno vybydlené
a vyprázdněné zóně, kde už pro nás
není nic nového a kde nebydlí nadšení
Abychom měli pocit, že se něco děje
a že je naše nitro něčím vyplněno,
kompenzujeme onen mrtvolný stav
frenetickou aktivitou, repetitivním opakováním
bezpečných činností
Surfováním po internetu, jídlem, pitím,
vysilující a okolím oceňovanou prací,
útěkovým cestováním,
povrchními zamilováními…
Ale pod tím vším číhá pachuť, nuda
a různé nechtěné vedlejší účinky
…
Kdo chce žít, musí ŽÍT
jako by byl na této planetě
úplně nový
Jako by sem přišel na dovolenou,
kterou si chce do posledního písmenka
vychutnat
Jako by se ocitl mezi cizinci a dalšími turisty,
kde nezná ani „nohu“, kde ho nikdo nesleduje
a jen ten, kdo je nápaditý, odvážný, mrštný
si za den něco užije
V pondělí, v úterý, ve středu
… a pořád dál
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz