Facka

Milá Iveto,

Selhal jsem jako táta . Včera večer jsem dal facku svému 17 letému synovi. Jsme na tradiční dovolené s přáteli v Itálii, na kterou jel trochu z donucení. Což byla první chyba. Dával nám to celý týden dost najevo, odmítal se koupat, blbnout s námi apod. Bylo to pro mě zklamání. Těšil jsem se na společné potápění, jezdění na člunu atd.. Jednou se mi ho povedlo večer vytáhnout na procházku a pár věcí jsme si vyjasnili, slíbili a začal konečně trochu chodit ven. Měl jsem z toho fakt radost.. Bohužel už od mala hrozně žárlí na svou 10 letou sestřičku, chová se k ní nepříjemně, ona s ním tím pádem nechce být a včera večer, když o ní prohlásil, že je pro něj jako cizí , jsem neudržel nervy a nahromaděný vztek šel ven. Utekl přede mnou a nechce mě vidět. Bylo mi hrozně, praštil jsem svýho milovanýho kloučka. Druhý den jsem se mu omluvil, aspoň esemeskou. Pořád ho vidím jako taťkův ocásek, ne jako skoro dvoumetrového klacka. Je v období, kdy se hledá, je trochu teatrální, asi i nešťastný ze svých lásek apod. Nějak nevím, kde se ve mě ten vztek vzal, normálně se umím ovládat. Byla to čirá emoce. Přemýšlím kde jsem udělal chybu ve výchově. Budu rád za jakoukoliv reakci, a pokud ne, máš téma k terapiím. Děkuju za Tvé články. Pomáhají mi pochopit život.

Tvůj kamarád a čtenář XY

Ahoj ...,

prostě vybublal pocit bezmoci. Měl jsi na syna tolik očekávání - že si užije dovolenou, kterou jsi mu vybral... že bude mít rád sestřičku, kterou jste mu pořídili... že budete jedna velká, šťastná rodina.

Většinou se tento náhlý pocit bezmoci a hněvu pojí k naší dávné zkušenosti, kdy nebylo možné uspokojit naše rodiče. A Tvůj syn je najednou ve věku, kdy se na nic, co mu uchystáte nijak moc netěší a ničím se mu nezavděčíš. A konečně je dost velký a má sílu na to, aby vyjádřil bolest a hněv, které v něm vyvolalo narození sestry a jeho následná proměna z jedináčka v někoho, kdo je na druhé koleji. Ve skutečnosti dnes už vlastně netuší, proč se tak moc zlobí.

Starší sourozenec takto reaguje na toho, kdo „přišel po něm“ a vzal mu bezvýhradnou pozornost rodičů – kterou, jak tuším, jste mu s manželkou předtím i potom láskyplně dávali, jen tu byl pak na tu lásku ještě další příjemce.

Když pak v některých rodinách přijde i třetí sourozenec, reakce prvorozeného už často bývá jiná – nejen proto, že už je zase o nějaký ten rok starší, ale i proto, že tu první ránu, na kterou nebyl připraven, mu zasadil předchozí sourozenec. Ten ho sesadil z trůnu. (V rodinách, kde jsou rodiče nedostupní, se děti naopak často stmelí. Ovšem za předpokladu, že jimi rodiče nemanipulují a neobracejí je proti sobě navzájem.)

K dovršení všeho mladší sourozenec často staršího obdivuje a pokouší se ho stále zapojit do hry, získat jeho pozornost, což staršího obtěžuje. Pokud by ho rodiče ještě k tomu ponoukali, aby byl k sestře vstřícný a trpělivý, můžou jeho nervovou soustavu i hodně přetížit.

Tvůj syn samozřejmě není ve věku, kdy by tyto pocity měl chuť vyjadřovat cituplně. Emočně přijatelná je pro něj forma odporu nebo lhostejnosti, ty ho chrání před bolestí.

Bude potřeba jít s ním v komunikaci postupně hlouběji a dát najevo pochopení, jak se cítil po příchodu sestry na svět a jak se občas cítil celá léta potom. On nejspíš nebude reagovat ochotně na pokus rozebírat dávné události, možná své tehdejší pocity dokonce zatlačil do podvědomí. Jaká zrada to pro něj byla, když se z těšení na sestru (určitě jste mu vylíčili, jak to bude fajn) vyklubalo, že na něj maminka najednou nemá čas a i táta je ze sestry celý rozněžnělý a stále ji brání : „Je malá atd., takže může všechno a ty to pochop, chlapče.“ Ve starších sourozencích bývá uložen pocit nespravedlnosti a dokonce i nenávisti, je to přirozená reakce na žal a bezmoc.

Časem už si nepamatují své dávné pocity, intenzitu smutku a bolesti, jen cítí velkou averzi k sestře a trny odporu k Vám. A tou fackou, pokud přišla poté, co řekl, že je mu sestra cizí, jsi opět potvrdil, že dcera je pro Tebe důležitější a jeho pocity nejsou důležité. Nemá právo se cítit, jak se cítí. Má se cítit tak, jak Ty si přeješ.

Doporučovala bych Ti pracovat s vlastními tématy. Ona očekávání, upínání se k nim a zklamání spojené s hněvem, jsou výhonky nějakých vlastních zranění.

Je potřeba začít komunikovat se synem o tom, jak se cítí, co chce on, co potřebuje a pokud s ním chceš trávit čas, potřebujete najít společnou vášeň, pro kterou se nadchnete oba. A velmi jemně a dlouhodobě vysvětlovat, jakým dilematům čelí rodiče, jak se rodičovství učí, jak někdy až později pochopí, co se v jejich drahých dětech odehrávalo... A nemít žádná očekávání, že to syn pochopí.

Pokud budeš upřímný a vytrvalý, znovu k sobě najdete cestu. Potřebuje Tě a miluje.

Iveta