Splývání versus kouskování a ulpívání
Dokud jsme u mámy v břiše, zažíváme
nekonečné splývání, v dobrém i ve zlém
Když je mámě dobře, je i nám dobře
Když je mámě hůř, je hůř i nám, protože
je, mimo jiné, míň kyslíku, míň živin a víc toxinů
Máma je ale pořád s námi, nikam neodchází,
stále dýchá, tluče jí srdce, obklopuje nás,
vnímáme ji celým povrchem těla
a vnímáme její proudy i uvnitř svého tělíčka, stále
…
Rodící se dítě, to jsem mnohokrát
prožila ve své mysli i těle, může zdravý porod
prožívat v dokonalém splynutí s mámou,
dokonce až v určité radostné extázi
Máma mu pomáhá jít k něčemu novému,
vzrušujícímu a tím očekávaným vrcholem
je setkání s matkou a jejím prsem
…
Změna oproti nitroděložnímu životu
je to velká, ale únosná a vzrušující
Je důležité, aby si dítě po porodu
zachovalo pocit napojení bříškem na mámu
(leželo do ní zabořeno tvářičkou)
a mělo možnost kontinuálního sání,
kdykoliv si bude přát
Pokud mu to není umožněno,
dostaví se v životě kromě pocitů osamění
i pocit prázdného, nechráněného břicha,
a hladových úst
…
Malé dítě, a nejen miminko, ale i batole,
potřebuje, aby ho máma měla
pořád u sebe, aby vše bylo plynulé
Jsem u mámy, zatímco vaří, odpočívá, žije
Není to – nakrmit a odložit, odejít
Není to – odložit mě do postýlky,
když zavolá sourozenec nebo když přijde návštěva
Vyžaduje to samozřejmě
skvělou organizaci rodinného života
a pomoc dalších členů rodiny
…
Pak ve mně v dospělosti třeba příchod někoho
nevyvolá trhnutí a popud něco udělat
Jakékoliv změny vnějšího stavu, které se
týkají někoho jiného, například někdo něco potřebuje,
nezpůsobí okamžitý nárůst neklidu a aktivity
Nemusím okamžitě vystartovat a něco dělat
Plynu si, vnímám sebe a nechám věci
ROZVINOUT SE
Nemusím jít hned do pohotovosti
nebo vyklidit prostor
Proto je moc důležité, aby nám máma
dala správný vzor do života a nereagovala
na podněty panicky, skokem
a měla malé dítě stále u sebe
…
Tuhle se mi doma zčistajasna otevřel
jakýsi proces z mého batolecího období,
tentokrát zase z o malinko jiného úhlu, než jindy
Na začátku jsem nemohla ani dodechnout,
máma mi tolik chyběla
Když jsem do procesu dodala zástupce za mámu
(velký oranžový míč),
celé tělo mi najednou povolilo, mohla jsem
dýchat, vzlykat, žvatlat „máma“
Jak mi máminou přítomností přibývaly síly,
mohla jsem postupně už říkat celé věty
„maminko, já tě potřebuju, mám tě ráda,
maminko moje, moje, moje maminka…“
…
To nejkrásnější přišlo ale až potom
Vnímala jsem mámu, sebe i svého mladšího
bratříčka, miminko
A mámu, jak je stále se mnou, ať už dělá cokoliv
Můžu se spolehnout, že tam je,
můžu být bříško na bříško, mám pevné místo
Dokonce jsem pak cítila soucit a svědomí
i vůči mladšímu sourozenci, aby on nebyl smutný,
že nemá to, co mám já (v představě jsme
byly s mámou za ruku na procházce a bratříček
se nesl u táty v nosítku)
…
Splynutí a plynutí s mámou je vrcholem všeho
Když ho máme málo, celý život ho potom hledáme
Plynout sami se sebou neumíme,
je v nás to prázdné břicho, vzlínající úzkost,
tu nechceme a rychle ji něčím překryjeme
A snažíme se splývat s kdečím, zajistit si ten pocit
slastného vytržení u mámina prsu a na jejím břiše
Chceme zapomenout a nechat se uchvátit
- hudbou, alkoholem, manickým sexem, zabráním se
do práce, okamžikem, kdy se víno nebo čokoláda
pomalu rozplývá na jazyku, pohroužením se do filmu
A tyto okamžiky chceme stále znovu,
prodlužujeme je, nespíme, a taky je stupňujeme,
chceme víc a honem, honem
…
Takže, když bych to měla říct vcelku:
Na podněty zvenčí i zevnitř z těla
reagujeme jednak v panice
USEKNUTÍM daného nepříjemného okamžiku
(neklid v těle i v emocích)
KOUSKUJEME tím své prožívání s cílem
zarazit to včas, nespadnout do černé díry
dávné dětské opuštěnosti
A zároveň rozjedeme linku
NÁHRADNÍHO SPLÝVÁNÍ,
na kterém pak ulpíváme, jsme na něm závislí
Chceme frčet, způsobovat si opojení
a zanedbáváme další věci v životě, nemáme
přirozený řád, rovnováhu
…
Máma nám to kouskování dělala odjakživa
Nejdřív nás jen odkládala, byli jsme bezmocní,
v černé díře, odpojení
Pak už od nás požadovala spolupráci, apelovala na nás,
ať si jdeme hrát, ať jdeme pryč,
ať ji necháme odpočinout, odcházela od nás
z nutnosti, pod vlivem autopilotů i pod různými záminkami
Apelovala na naše svědomí, vyvolala v nás pocity viny,
pocit, že jsme přítěž, nebo nás prostě odmítla
Pohled na naši tvářičku jí mnohdy nepůsobil slast,
ale připomínal jí její břemeno, na které neměla sílu
Ten vzkaz zněl: „Nevydržím tě mít stále vedle sebe,
energeticky tě neudržím, nesnesu to“
…
Možná jste to pak dělali vy sami svým dětem,
je to pravděpodobné, a tak už víte,
že chtít být dobrá máma nestačí
Že abychom dokázali plynout životem, plní energie,
okamžik za okamžikem bez kouskování,
paniky, vzepjatého úsilí, náhražek za splynutí
- což je vedle malého dítěte nejtěžší –
potřebujeme zasytit tu dávnou mezeru
v našem tělesném a emočním prožívání mámy,
uzdravit naše sklony k panice a kouskování přítomnosti
a najít si v životě co nejkonstruktivnější způsoby,
jak splývat se sebou, svým dílem, lidmi i světem
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz