Touha vybít se na druhém

TOUHA VYBÍT SE

Všichni chceme být dobří lidé

Každý, kdo dokáže, byť jen kouskem duše,

věřit, že ho někdo přijme a bude mít rád,

chce být dobrý

Má předsevzetí být jiný, než jeho

máma nebo táta

Chovat se ke svým blízkým hezky

a nechat si oplácet stejným

Zároveň je však kdesi uvnitř nás

i temná ropná skvrna všech ústrků,

které jsme v dětství zažili a část

naší bytosti

se chce pomstít a vybít napětí

...

To navýsost nepříjemné zmrazené napětí

je naše životní energie, která kdysi chtěla

kopat a škrábat, anebo aspoň

od kázání mámy nebo tvrdosti táty

utéct,

ale nemohla

a namísto toho musela sníst, pozřít,

strávit, absorbovat sama sebe

a zabetonovat se ve tkáních těla

...

Tato energie chce ven

Pořád chce kousat, kopat a škrábat

Pořád chce pohrdat, ublížit slovem

anebo i praštit, prakticky kohokoliv

Je rudá a slepá

...

To je důvod, proč se pořád mluví

o nutnosti stanovení hranic ve vztahu,

o tom, že je povinností každého,

kdo chce mít partnerský vztah, držet si

svůj prostor a nedovolit druhému

slepé vybíjení se

Každý má totiž v sobě skrytu touhu ublížit,

oplatit nespravedlnost

Je to automat, jukebox

Pokud někdo vhodí správný žeton

- spouštěč, který vám znovu oživí

dávné pocity ublížení –

pak, pokud se cítíte silnější, než daný člověk,

kousnete

...

Nikoho nepřekvapí, že se lidé ve chvílích,

kdy jsou přetížení a ve stresu,

vybíjejí na dětech

Děti jsou totiž na nás závislé, bezmocné

a náš pocit, že nám někdo škodí a my

máme právo osopit se nebo udeřit,

funguje rudě a slepě, je to autopilot

...

Většinu lidí nepřekvapí ani to,

že se mnoho z nás vybíjí i na svých

stárnoucích rodičích

Každý, kdo se aspoň základně vymanil

z materiální a citové závislosti na nich

a už je nepotřebuje, je schopen

rodiči pohrdat, nepříjemně odsekávat,

poučovat, ba i být hrubý

Rudě a slepě

...

Proč by nás tedy mělo překvapovat,

že se stejně chováme i k partnerovi,

který se nebrání?

Vše klidně snášej, nepřednášej svůj náhled

na dění ve vztahu, přijmi partnerovu verzi,

nepostav se za sebe a jen věř v zázrak...

a princip oběti v partnerovi,

křivdy, které nahromadil v dětství

plus ropná skvrna touhy vybít se,

dokonají dílo

Partner tě pojme do své slepé skvrny

a v jeho očích se tebe stane přímo

kráčející zlo, které si zaslouží

jakýkoliv trest

...

Zralý člověk není ten, který si nechá

všechno líbit, který stále omlouvá

chování druhého

Ani ten, který ve své slabosti nevidí,

že pouze nemá sílu, aby vůbec dosáhl

na svou skrytou touhu vybít se

Ani ten, který si touhu ublížit uvědomuje

a odsuzuje se za to

Zralý člověk je ten, který ví, že

všichni se ve vztahu někdy cítíme

jako oběť, jako ukřivděné malé dítě,

které se potlačuje a roste v něm touha

„udeřit“

...

NIKDO SE NEDOKÁŽE SVÉ TOUHY PO VYBITÍ VZDÁT

BEZ PEVNOSTI A SPOLUPRÁCE DRUHÉHO

Každý expanduje až tam, kam ho druhý pustí

Potřebujeme s partnerem mluvit,

stále si vyjasňovat, co se opravdu děje

a co jsou jen průsaky z minulosti

Upozorňovat se navzájem

na faktické nesrovnalosti v příbězích křivd,

které si hýčkáme, když se chceme

na partnerovi vybít

...

A tu starou zamrzlou energii potřebujeme

objevovat a vypouštět ven

v původním, zdrojovém, kontextu

- v terapeutických procesech

(přestože nám někdy už slovo „proces“

po létech práce na sobě leze i ušima),

i v náhlých hlubokých uvědoměních,

která přicházejí stále častěji, jak se učíme

nereagovat impulzivně na partnera,

ale zpomalit se a hledat pravdu

o bolístkách malého dítěte v nás

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square