SNAŽÍM SE, ALE JSEM NA MÁMU SKORO VŽDY PROTIVNÝ
Zkuste si sepsat seznam všeho, co se vám
nelíbilo na soužití s vašimi rodiči
- a nečerpejte jen z období puberty,
vyvzpomeňte si nebo vydedukujte
i bolístky svého školkového já
Takže třeba:
Málo mě objímali
Sestru měli raději
Nehráli si se mnou dost
Nezajímali se o mně
Měl jsem pocit, že o to co chci já, nejde,
že jsem až ten poslední
Nutili mě jíst, co jsem jíst nechtěl,
jezdit tam, kam jsem jezdit nechtěl,
chodit do kroužků, kam jsem chodit nechtěl,
oblíkat se do věcí, které jsem nechtěl,
jít na školu, kam jsem nechtěl
Nutili mě přetvařovat se před sousedy,
návštěvami, rodinou
Omezovali mě
Hodnotili moje kamarády
Zůstal jsem ve školce, v družině, vždy
skoro poslední, až do tmy
Nemohl jsem nikdy nic říct na svou obranu
Museli mít pravdu
Nesměl jsem vyjádřit, jak se cítím
Měl jsem pocit, že je otravuju
Skoro nikdy nebyli s ničím spokojení
Ponižovali mě před návštěvami
Byli nekonzistentní v tom, co po mně chtějí,
ale konzistentně mě trestali, když jsem to
neudělal
Kritizovali mě za to, jak nakládám
se svými penězi
Důležitější než já, byly moje výkony
a abych neudělal ostudu před cizími
Vybíjeli si na mně špatnou náladu...
...
A teď se podívejte na svůj partnerský vztah
(Pokud máte relativně nový vztah,
bude pro vás toto cvičení jednodušší)
Podívejte se, které body z vašeho seznamu
naplňuje váš partner
nějaké podobnosti najdete určitě
Ti, kteří mají čerstvý vztah si dokonce
možná vybaví pořadí, ve kterém
se jednotlivé nepříjemnosti začaly
po líbánkách vylupovat na scénu:
Tu se, k vašemu překvapení, partner třeba
pozastavil nad tím, jak nakládáte s penězi
O pár dnů později vás překvapil
záchvatem mentorování a touhy mít pravdu
A jen co jste se z toho otřepali, dorazil domů
naštvaný a vylil si na vás vztek
...
To už jsou tři podobnosti s dětstvím
Teprve tři
- Kde jsou proti tomu ty tisíce
interakcí s rodiči v dětství! -
a vy už cítíte, jak ochládáte,
jak druhého přestáváte milovat
Možná že se přistihnete, že najednou
vlastně skoro nic necítíte
A to jste pravděpodobně vědomí lidé,
kteří si uvědomují, že druhý vás miluje,
pouze má své autopiloty, o kterých
si můžete promluvit a situaci srovnat
A přesto si nemůžete pomoci,
cítíte nechuť, jste rozmrzelí, citově otupělí
...
Rozmrzelost, nechuť a odpor v nás
proti znásilnění našeho pravého já rodiči
(přestože to jinak neuměli a dělali, co mohli),
je obrovský
Ano, možná je pohřbený pod vrstvami
našeho obroušeného, vycvičeného
poslušného já, pod naší falešnou identitou,
kterou jsme přijali,
abychom ve své původní rodině přežili
Tyto pocity tam ale stále jsou:
Nech mě už být! Starej se o sebe!
Do toho ti nic není!
Protivíš se mi!
Já ti tak věřil, miloval jsem tě
a tys se ke mně nechovala hezky!
Tohle křičí dítě v nás, naše nevyléčená
dětská zranění
...
Ale k povrchu naší dospělácké hladinky
už dojde jen pár bublin, které jsme
nedokázali zmermomocnit, prostě jsme je
neudrželi bezpečně u dna, mršky klouzavé
A tak potom máma zavolá nebo přijede
a my předvádíme lehký nezájem
či těžké otravování se,
jsme chladní, nemluvíme,
mentorujeme ji, okřikneme
...
Je těžké sám sobě přiznat, že není pravda
to, čemu chceme věřit
Totiž, že máma je nudná, blbá, nemáme
spolu nic společného
Je těžké věřit, že je v nás část, která
po mámě stále touží a zároveň
k ní cítí nenávist, protože nenávist
je sestrou zklamané lásky a důvěry
...
Nepotlačujte v sobě ty bublinky pravdy
Objevte svůj obrovský hněv i touhu
Jedině tak se postupně dostanete
do kontaktu se sebou samým
Vyléčíte své nitro, svou citovou otupělost,
která vás kdysi chránila před bolestí
A budete se časem schopni ponořit
do opravdových, hlubokých citů
- k rodičům i partnerovi
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz