Dobře, ale co s tím? Ten hlad je věčný
Nejčastější věta, kterou moje článečky vybuzují, je:
„Dobře, ale co s tím?“
Jsme, alespoň věkem, dospělí lidé, a tak chceme
věřit v to, že nejsme bezmocní, že můžeme
něco udělat, něco, co přinese produktivní výsledek
Akce – reakce, a to brzy a nevratně
...
Tak ale psychika nefunguje
Spíš než, dejme tomu, sedm vrstev cibule,
je psychika jako vesmír přelévajících se sluncí,
zamrzlých planet, kolidujících rojů, prachu,
prázdnoty, jader nekonečné hustoty
Je v ní uložen, vteřinu po vteřině, celý náš život
Vteřinu po vteřině od okamžiku, kdy naše
tvořící se tělo
začalo zaznamenávat svou existenci
...
Záznamy v našem těle
– počitky, emoce, obrazy, slova -
se neustále převalují, přesýpají, rotují
a jsou drženy v určitých mezích mnoha hrázemi,
které nás mají chránit před touto entropií
Velmi ohrožující vjemy jsou drženy pod zámkem,
v nevědomí, a naše vědomá mysl neustále
pracuje na udržení jakés takés psychické rovnováhy
Má vybudován systém přesvědčení a strategií,
jak se vyhnout oněm velmi ohrožujícím vjemům,
o kterých na vědomé úrovni „nevíme“
Základním principem, na kterém vše stojí, je
NEDŮVĚŘOVAT
...
Není to jen nedůvěra k blízkým, kteří tu pro nás
tak často nebyli, když jsme je, jako děti,
potřebovali nejvíc
Je to také nedůvěra ve vlastní schopnosti,
že si se vším poradím, že jsem schopen ukonejšit
sám sebe, navodit si příjemné pocity
a celkově nedůvěra ve svět i život jako takový
Tyto pocity často vznikly už v rámci dějů
v děloze mámy, při porodu a brzy po něm
A na nich pak stojí celý náš život
...
Jsme savci, ne nějací odosobnění bohové,
vazba na přátelské, vyživující, měkké prostředí
zajištěné spřízněným dospělým tvorem,
je pro nás na začátku života určující
- a ten začátek života je u nás,
oproti jiným zvířatům, velmi dlouhý
Naše mláďata procházejí celou řadou fází,
ve kterých potřebují zcela specifické zacházení,
specifickou vazbu na svého dospělého
A v každé této fázi se může něco,
nebo dokonce skoro všechno, pokazit
...
Ve vesmíru našeho těla jsou potom
- vteřinu po vteřině -
uloženy záznamy zklamané důvěry a bolesti
plodu, kojence, batolete, předškoláka, školáka,
dospívajícího, mladého dospělého
A pokud se i občas v jakémsi vzepětí nadějí
někomu odvážíme dát na chvíli svou důvěru,
něco v nás nám našeptává, že
budeme znovu zklamáni a že je možná
bezpečnější se zklamat dříve, než později
...
Z toho pak, podle mého názoru, pramení
různé nápady uzdravovat svou psychiku
v systémech, které nepracují s vazbou
rodič – dítě
Můžeme se zkusit upnout na nějaký
spirituální systém, který potírá emoce,
sytit se energií dalekých galaxií,
energií bohyně země nebo energií Ježíšovou,
vyznávat rácio a zaměstnat svou mysl
nějakým náročným, dlouhodobým, emocí prostým
nebo dokonce skeptickým projektem
...
Nicméně, jsme savci a kdysi dávno
jsme onemocněli bolestným nedostatkem vazby
a kdo se chce uzdravit, potřebuje se zaměřit
na bolestivé místo v sobě
Může, a je to fajn, jako dodatečný stabilizující prvek
použít nějaký kompenzační systém, který mu
po určitou dobu dodává program a trochu síly,
ale neměl by zapomenout, že je to jen kompenzace
a ta nevydrží navždy, vyčerpá se
Ve skutečnosti nejsme bohové a nedokážeme
svá zranění zrušit předstíráním bohorovnosti,
toho, že jsme jaksi nad nimi a za nimi
...
I já ve svých limbických konstelacích občas
postavím lidi do pozice duše, něčeho, co tu bylo
„před jejich vtělením“ a co se dívá na své rodiče
a ony směšné, malé lidské hry z nadhledu
Jde to a část této roviny si, pokud jsme velmi bdělí,
dokážeme vybavit i v běžných, každodenních
situacích našeho partnerského života
Je to ale stále funkce vědomé mysli a když svůj šíp
vystřelí tělo, chemie těla, ony malé hbité potvůrky
v nás, všechny teoretické koncepty se rozplynou
a jsme zase na úrovni zraněného, nedůvěřivého
batolete
Zahořklí, nárokující, opuštění, oběti...
...
Někdo mi řekl, že hlad se nedá zasytit
sycením
a že po mých kurzech je ještě větší hlad
Já věřím tomu, že hlad se dá zasytit
jedině sycením na tom správném místě
na časové ose, u zdrojových zážitků
Je jich tam samozřejmě mnoho a mnoho,
a proto někdo, kdo přišel na můj kurz
zraněný tak, že už nechtěl svůj hlad ani znát,
kdo se usadil v odtažitosti,
pak po lehkém navýšení důvěry ve svět,
svou touhu znovu naplno procítí
a cítí se hladovější než dřív
...
To ale není špatně, je to pokrok
a ano, druzí nás mohou zklamat, je to
dokonce nevyhnutelné, protože to zklamání
si neseme v sobě
A jen větším a větším poznáním svých
zranění a strategií přežití
- založených většinou na nedůvěře -
a přepisováním těchto programů zevnitř
z těla, můžeme změnit chemii těla
a emoce, které většinově produkuje
Změnit nedůvěru v radostné očekávání
...
Já, po mnoha různých peripetiích
(zkoušela jsem i různé odosobněné systémy)
vyvíjím metodu přepsání buněčné paměti
Vytvoření nových referenčních bodů v psychice,
které do ní začnou vysílat depeše o radosti a blízkosti
Ne formou: “Zapomeň, co bylo a představ si toto,“
ale hlubokým pochopením principů
mezigeneračního přenosu, prožitím zkušeností
vlastních rodičů zevnitř, odbouráním
náboje odporu vůči nim a přijetím možnosti,
že pod odmítavou slupkou je milující srdce
Pak jsou lidé schopni přepsat v konstelacích
nebo integrativních dýcháních své programy
do hloubky, stát se novými lidmi
...
Trvá to
Ona první fáze:
PŘEKONÁNÍ NEDŮVĚRY A ODPORU
je nejdelší
Mnohdy trvá i několik let té nejkvalitnější
psychologické práce na sobě
Potom už je vytvoření nových referenčních bodů,
které postaví stabilní novou konstrukci,
už otázkou měsíců
...
I potom přicházejí propady, ale lidé, kteří
u mně prošli za poslední dva roky
- kdy moje práce začala akcelerovat -
několika kurzy, už vědí, že zklamání a nedůvěra,
jsou jen mentální programy
a jen co odezní, je možné se vědomě
vrátit k lásce
A už cítí, že jejich hlad je menší než dřív
a když se objeví, obrátí se s důvěrou
dovnitř, k mámě, kterou už přijali
a vytvořili si s ní krásnou, nekomplikovanou
savčí vazbu
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz