Návod na transparentní partnerskou komunikaci
Všechny konflikty, nechuti, urážky, rozpory
žijí v našem nitru a čekají, až partner
zmáčkne tlačítko
Stačí malé nedorozumění, nevhodný výběr slov,
závan emoce v hlase, interpretace pohledu,
gesta, partnerova péče nebo zájem o sebe
či o někoho nebo něco, co nesouvisí s námi,
vnímání sebemenší nespravedlnosti...
a křivdy a strachy našeho dětství
udělají těch pár temp nahoru k hladině
...
Většinou nevěříme, že by to s námi bylo
tak špatné, nevíme, jak dětsky labilní jsme,
jak chytlaví, vzdorovití, ustrašení
Chce to velkou dávku odvahy,
sebeuvědomění i energie, abychom dokázali
minutu po minutě vnímat, co a proč
se v nás při partnerských interakcích děje
...
Vezměme si například výběr dovolené,
výchovu dětí či podobné téma, kde se
s partnerem můžeme i příkře
názorově rozcházet
Náš diskusní styl bude záviset na tom,
jakým způsobem jsme byli vychováváni
...
Dejme tomu, že jsme vyrůstali v rodině,
kde jsme se vždy museli přizpůsobit
rozhodnutím rodičů a nějak
v sobě utlumit svůj nesouhlas a všechny tlaky,
vyrovnat se s neuspokojivou realitou,
nějak se uchlácholit
Později, v soukromí, třeba vzplanout, užírat se,
vzdorovat, provádět malé sabotáže,
nasadit chladný výraz a subtilně vyjadřovat
pohrdání a nezájem
Litovat se, plakat, cítit v sobě plamen křivdy
Anebo se prostě úplně ohlušit, přestat cítit,
přestat mít preference, po ničem netoužit
A celý tento arzenál v nás žije i v dospělosti,
nic se neztrácí a dokonce ani nemá čas
zapadat prachem, vše je stále v provozu
...
Takže třeba ta dovolená
Partner ví, že jsme v těchto věcech pasivní,
a tak navrhuje destinaci a typ ubytování
Nadšeně a energicky, aby nám pomohl
vybřednout z tradiční vlažnosti, strnulosti
Ale my místo toho slyšíme rodiče říkat:
„Takhle to bude, nic s tím nenaděláš.“
Do vědomí nám ale doputuje jen myšlenka:
„A mně se ani nezeptá, přijde s hotovou věcí!“
Zvykově se ovšem schoulíme, pokusíme se
s neuspokojivou realitou vyrovnat, nějak se
uchlácholit... ale netrvá dlouho a vzplaneme:
„Takhle to nechci! Celý život to tak je!“
A začneme vzdorovat, ochladneme
anebo si jedeme ukřivděnou linku oběti:
„Jak může navrhovat ... , když ví, že já nemám
ráda moře v září, nerada lítám, nerada chodím,
nerada jezdím na kole, nerada moc lidí, nerada
opuštěnost venkova...“ – takhle podrobně to ovšem
nedomýšlíme, to bychom objevili, že nám vadí
vlastně všechno, a tak se svezeme
na první nelibůstce
Pokud vůbec vzneseme protinávrh, je bojovný
...
Když budeme při podobných rozmluvách pozorní,
dokážeme zachytit vynořující se programy
prakticky po půlminutách
Převálcovává mě.
Veze se.
Nenechá mě ani domluvit.
Chce mě zmanipulovat.
Neslyší mě.
Chce placení fifty-fifty, i když vydělává víc.
Chce se přifařit, i když slušně vydělává.
Omezím se pro něj.
Přizpůsobím se jí, ale rád nejsem.
A ona zase mění názor? Co tedy chce?
...
Vše doprovozeno silnou emocí,
vše v dětském tónu křivdy
A reakce
potlačením se, vzdorem nebo hibernací
...
Druhý člověk většinou neví, co chce
Reaguje až na to, co nechce a tím se teprve
učí, co chce
Anebo se bojí říct, co by chtěl, protože ho doma
naučili přizpůsobit se, strpět jakoukoli situaci
...
Teprve dnes si začínáme zkoušet, co to je
být v každé situaci naplno a pravdivě
To znamená, pro začátek, komentovat nahlas
vlny v sobě a tím být transparentní
„Teď mám nepříjemný výraz v obličeji,
protože se cítím upozaděná, zároveň jsem zahlcená,
mám pocit, žes to rozhodnul beze mně a zároveň
nevím, co doopravdy chci, jen se lituju. Všechno
to jsou moje procesy, tebe se vlastně netýkají.
Dej mi prosím chvíli vyrovnat se s nimi.“
...
A on, nahlas a bez obviňování, reflektuje:
„Teď se cítím nedoceněný, všechno dělám špatně,
jsem pro mámu zlý chlapec, který jí dokonce
ubližuje a ona ho trestá chladem... Je to moje,
dej mi chvilku.“
...
Ochladnou
Vzplanou
Ale uvědomí si to
Reflektují nahlas své programy
Dopovídají
Obejmou se
a políbí
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz