Pochopení a láska jsou totéž

Hluboké pochopení druhého, schopnost

vztáhnout se k jeho emoci, doslova prožít,

kde původně v dětství vznikla,

přináší uklidnění a možnost

druhého člověka milovat

To proto, že všechny konflikty jsou

pouhým nedorozuměním

Nikdo v jádru své duše nechce druhému zle,

každý chce milovat a být milován

...

Na počátku dospělosti o sobě většinou

nevíme prakticky nic, a tudíž nemůžeme

pochopit ani žádnou jinou lidskou bytost

Příliš málo toho víme o světě

O zákonitostech vývoje dítěte,

o mechanismu vzniku zranění na duši,

o tom, jak nevyhnutelně a v logickém řádu

se pak projevují v dospělosti

Naše vědomí je uzoučké, tvarované

našimi vlastními zážitky, napasované

na scénář a herce naší původní rodiny

Chceme s partnerem hrát Shakespeara,

ale v kapse máme scénář Toma a Jerryho

...

Hledáme lásku, ušlechtilost ducha

Chceme odpouštět, být nad věcí a milovat,

ale jdeme na to ze špatného konce

Úplně přeskočíme fázi učení se, myslíme si,

že UŽ milujeme a zlobíme se na partnera,

že nám to kazí

...

Ve skutečnosti nemůžeme milovat to,

co jsme před tím plně nepochopili

Alespoň do doby, než více zvědomíme

a ozdravíme svá vlastní zranění

Držet se zuby nehty teze, že miluji,

je faleš, zbožné přání

Ve skutečnosti bývá naše láska touhou

po zaplnění druhým, po zmírnění pocitu

opuštěnosti, bezprizornosti

A velmi brzy po prvních zklamáních z toho,

že pocit osamění, přehlížení nezmizel, ale

ještě se znásobil,

přijde hněv a konec „lásky“

...

Stále se snažit víc a víc chápat sebe, síť svých

deficitů, idealizovaných nadějí a ostrých reakcí

na jejich pád, je základ pro budoucí

schopnost milovat

Stále, každý den, se snažit pochopit a

do hloubky prožít hlubiny partnerovy

dávné deprivace i zahlcení matkou (rodiči),

je základ naší budoucí schopnosti milovat

...

V každém z nás je obojí

Touha po matce (a otci) a její idealizace,

sžíravá, horká láska

I odpor k matce (otci), často až nenávist,

v lepším případě také horká

(ještě stále naštvaně toužící),

jindy už překrytá vrstvou ledu

...

Musíme se naučit chápat ony

horké i chladné vlny v sobě a v partnerovi

Rozumět oběma hlavním částem

v každé bytosti

- opuštěnosti i zahlcení

Rozumět tomu, jak bolí, když je

mámy málo

A jak dusí, týrá, když je

mámy moc

...

Do partnera vkládáme obojí

- dávnou zklamanou touhu i dusivé zahlcení

Vyčítáme mu pak všechno:

v něčem je ho málo a v něčem zase moc

Není v jeho silách najít přesnou míru

blízkosti i vzdálenosti, kterou od něj

požadujeme

Nevyhnutelně se pohybuje sem a tam

po našem neflexibilně vykresleném hřišti

- tu nedokročí a jinde zase přešlápne

...

Před dvěma dny jsem psala o tom,

že někdy pomáhá

- když se teprve učíme vnímat ony desítky nelibostí,

které námi při partnerových přešlapech problikávají -

pojmenovávat své pocity nahlas:

„Promiň, teď cítím, že mě opouštíš/máma opouští.

... A teď se cítím mámou zahlcený.“

Tím sebe i druhého intenzivně učíme chápat,

bez toho, že bychom ho obviňovali nebo

něco požadovali.

...

Je to obrovská úleva, najednou jste na jedné lodi

Možná to bude poprvé, co budete v blízkém vztahu

s někým na jedné lodi

(vaši rodiče dost pravděpodobně nechápali sebe,

ani vás dostatečně, abyste mohli společně plout)

...

Nesnažte se umanutě trvat na to, že druhého

milujete, že mu odpouštíte, že jste nad věcí

Pojmenovávejte vše, co přijde a poctivě

se přiznejte: „Dnes se cítím zahlcený a

vzdaluje mě to od tebe. Je to moje, promiň.

Zase se vrátím. Počkáš?“

A ona odpoví: Už tolikrát jsi mi vysvětlil, že

tvé emoce jsou jen tvoje, že ani nepotřebuji

úplně přesně chápat, co se ti děje. Věřím ti,

cítím se bezpečně. A počkám.“

...

A jindy zase, po všech těch planých „Miluji tě,

lásko, jsme si souzeni, apod.“ řeknete jen:

„Dnes tě mám ráda.“

A uslyšíte druhého odpovědět:

„Ještě nikdy jsem tě tak silně necítil.“

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz