Jemnější vrstvy pochopení rodičů (Mezigenerační spolupráce)
A dál se tvrdohlavě prodíráme roštím,
tím chrástem, kterým obrostla pravda
o touze našich rodičů být dobrými lidmi
Dál natahujeme ruku se svítilnou,
po krůčcích ukrajujeme mlhu,
vykašláváme ji, vytíráme z řas
Rozšiřujeme své vědomí o další zlomky
informací, které mění všechno
...
Začínáme chápat, že jakýkoliv pokrok
se odehrává na hranicích známého
Ohledáváním a zpochybňováním hranic
a malým krůčkem do neznáma
Začínáme rozumět tomu, proč naši rodiče
nemohli být skokově jiní, než
jejich rodiče
Začínáme chápat, proč my sami
se ve stresových situacích chováme
stejně jako naši rodiče
...
Život plyne organicky, jako ryba, která
se narodí jako ryba a zemře jako ryba
A když časem začne být život v moři
příliš těsný a chudý na potravu, potrvá
to rybě stejně mnoho generací, než
nepohodlí, hlad a úzkost donutí ty nejodvážnější
k zoufalým činům a začnou se odvažovat
za čáru přílivu, zvykat si na jiný vzduch
A další generace přejdou, než jejich těla
vyhodnotí písek s gravitací a v nebeské laboratoři
vynaleznou nohy
...
Naši rodiče dokázali vidět jen největší
omyly a tvrdosti svých rodičů
Všechno ostatní brali jako samozřejmost,
jinou rodinu neměli, jiné poměry neznali
A když pak sami měli děti, nás,
pokusili se eliminovat jeden nebo dva
největší výchovné omyly svých rodičů
Jen největší křivdy, jen to dokázali zachytit
...
Například nás naši rodiče už nebili
a udělali onen další krok za hranici známého
– místo rány jen vyhrožovali nebo manipulovali
Nebo nás už třeba nenutili dřít, jako to dělali
jejich rodiče a netrestali za sebemenší nedostatek
Naopak většinou pracovali za nás, ale
neuměli nás ocenit – to už je prostor
DVA kroky za hranicí známého
A v tom jednom kroku navíc spočívá
celá sféra nedorozumění mezi námi
a našimi rodiči
CO JE PRO NĚ DVA KROKY ZA HRANICI ZNÁMÉHO,
JE PRO NÁS JEN JEDEN KROK
Proč?
PROTOŽE TEN JEDEN KROK DO NEZNÁMA
UDĚLALI ZA NÁS
A to je i důvod, proč nám nebudou rozumět
a jednou nás budou hodnotit a možná soudit
i naše děti
...
Protože zase uděláme jen jeden krok
A kdybychom nakrásně udělali i dva,
pro naše děti to zase bude
výchozí životní pozice a udělají ten jeden
krok navíc
Protože ten, kdo není bit, už může najít sílu,
může se bránit, argumentovat a není jako my,
kdož jsme byli jen poslušné, „vychované“ děti
A tak my (nebo naše děti) už nedokážou pochopit
frustraci z ohnutých zad a bublající ponížení
svých rodičů, jejich chronickou podrážděnost...
Kdo už není vyčerpán celodenní prací
a není zaplaven strachem z trestu, má energii
a neví, že jeho rodiče ji nemají...
Kdo už není chladně opouštěn, nechápe
agónii citové deprivace a
zahlcující, jakoby „upírskou“ strategii
svých rodičů, kteří na něm visí...
A tak dále a dále
...
Je to tím jedním či dvěma kroky náskoku
Nemáme srovnání a nechápeme, jak obrovský
kus práce naši rodiče vykonali
Nechápeme, kolik sebeovládání je stálo,
aby nesklouzli k nejhorším vzorcům
svých rodičů
(Pozor: někdy je babička jakoby „hodná“ a
máma jakoby „zlá“ – to je proto, že babi byla
celý život ušlápnutá a dcera je ve vzdoru a chce
za svůj život bojovat, chce se odpoutat od
umrtvujícího vzoru a žít svůj život, je o krok dál)
...
Je zapotřebí hodně studia, hodně zvědomování
A protože se tyto informace neučí ve škole
a prakticky nikdo je neumí podat
srozumitelnou formou, celé generace
jdou životem jako ukřivděné děti
...
My, kdo máme děti, si tyto věci možná
umíme líp představit
Víme, v čem jsme ve výchově uspěli,
co děláme jinak, lépe, než naši rodiče
A v čem, přes všechnu snahu, propadáme
a nejsme schopni našim dětem vysvětlit,
že děláme, co můžeme
...
Nesetrvávejme na dětských
negativistických pozicích
Kráčejme k hlubokému pochopení toho,
jak probíhá posunování hranic vědomí
Jak spolu jednotlivé generace nezištně
a z lásky
spolupracují
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
