Jsi nevděčný, synu

30/10/2018

Naši rodiče nás většinou nenaučili naslouchat. Nenaučili nás poctivě, dlouze zjišťovat, co si druhý doopravdy přeje. Dělali o nás rozhodnutí založená na tom, co si mysleli, že je pro nás dobré. Neuměli nám dát prostor k hledání sebe sama, spěchali. A byli odchováni generací vedenou k poslušnosti: rodič (zkušený) dělá pro dítě (nezkušeného), co považuje za vhodné a dítě poslouchá a je vděčné. 

 

Jaký div, že stejně teď fungujeme my, a to nejen ve vztahu ke svým dětem, ale i ve vztahu ke svým rodičům. Málo jim nasloucháme, dáváme jim málo prostoru, nedoptáváme se, nejdeme pod hladinu výčitek a mentorování. Okamžitě se urážíme nebo ochládáme: „Dělám přece, co můžu a oni si ještě stěžují!“ 

 

Ano, děláme to, co MY považujeme za nejlepší a při sebemenší kritice se stáváme vztahovačnými a stahujeme se, přinejmenším vnitřně. Na povrchu dokonce můžeme být poslušní a udělat, co rodiče chtějí, ale skřípeme při tom zuby. Anebo se s rodiči hádáme, ospravedlňujeme se, vysvětlujeme, že děláme dost, mentorujeme o tom, že rodiče nemají důvod být nespokojení („nemáš důvod brečet, vztekat se...“ – i tohle moudro máme z dětství od rodičů).

 

Vidíte ten začarovaný kruh?

 

Potřebujeme si začít navzájem víc naslouchat. A chápat, že když třeba matka kritizuje výchovu vašich dětí, anebo chce poslouchat pochvaly či vyžaduje, abyste jí víc pomáhali, volá většinou po něčem jiném. Volá po lásce, ve skutečnosti po lásce své maminky, a nejvíc ze všeho potřebuje být pochopena a cítit, že má někde poblíž vás pevné místo.

 

Až vás bude příště kritizovat nebo si jinak stěžovat na vaše chování, nerozebírejte, co jste udělali dobře nebo špatně, ale ptejte se na to, jak se cítí, když se takhle chováte. A jaké má u toho myšlenky. Co všechno jí napadá. Dovolte jí více pochopit sebe samu. Když lidem nasloucháme, často jim umožníme vyjít ze zaběhaného mentálního vzorce a pochopit, že příčiny jejich emocí jsou hlubší. Vy nejste příčinou jejich nálady. Své emoční a mentální vzorce (svou základní linku nespokojenosti) má každý už od dětství. Z chronicky deprivovaného dítěte často vyroste chronicky nespokojený dospělý.

 

A pak můžete začít hledat, co by vás společně bavilo dělat a zároveň vám bylo užitečné. A jak často to chcete podniknout, abyste to stále mohli vnímat jako svobodné, příjemné a užitečné. Pokud máme druhého člověka milovat a cítit se s ním dobře, nemůžeme se přemáhat,  přizpůsobovat, potřebujeme najít přirozený průnik našich zájmů. Nevzdorujte pasivně nárokům svých rodičů, protože nakonec stejně povolíte a i jen jedna hodina nucené činnosti nebo rozhovoru vám bude připadat jako týden. Buďte aktivní. Pokud chcete mít se svými rodiči vztah a oni o to taky stojí, zapojte je užitečně a příjemně do svého života. Navrhněte jim podobu společně tráveného času a naslouchejte jejich námitkám, upravujte, dobrušujte nebo úplně měňte původní nápady, dokud nebudou vyhovovat všem. Nespěchejte. Nebývá to přímočará cesta k cíli, spíš postupné probublávání. Může trvat i několik let, než se vaše psychika a aktivity sladí na něčem smysluplném.

 

A vytyčte si prostor i pro vaši komunikaci. Najděte v sobě sílu k upřímnosti. Řekněte třeba: 

 

„Maminko, udělala jsi pro mně hodně. Vlastně až příliš. Šla jsi až za hranice svých sil. Jsem ti vděčný. Teď už můžeš láskyplně myslet sama na sebe. Taky se to učím a snažím se to učit i své děti. Hledáme, co baví každého z nás dělat o samotě nebo s jinými lidmi. A uvnitř rodiny vymýšlíme, co by se nám líbilo dělat spolu, co nás těší všechny. Nestačí, když něco připadá jako dobrý nápad mně, musí to tak vnímat i děti, jinak se spolu nebudeme cítit dobře.

 

Hodně ses v životě napracovala, přemáhala ses, leckdy ses necítila dobře, to všechno pro nás. Přál bych si, aby se v naší rodině už nikdo nemusel přemáhat. Ani ty, ani já, ani moje žena, ani moje děti. Abychom spolu mluvili a hledali, jak spolu být nově. Bez výčitek, že druhý nepřijímá můj první, druhý, ani třetí nápad. S vědomím, že prostě musíme hledat dál, dokud nenajdeme, co nás těší všechny. 

 

Přál bych si, aby nikdo v naší rodině už nemusel věci dělat s pocitem povinnosti, abychom spolu byli z radosti. Chci poctivě hledat, co mi brání být s tebou víc. Přál bych si, aby nám spolu bylo hezky a abys se dobře bavila i ve chvílích, když právě někde intenzivně žiju svůj dospělý život a nejsem ti nablízku. Mám tě rád.“

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

 

 

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články