Nesvoboda v nás


Jsme děti průmyslové revoluce

Potomci lidí, padajících únavou a nudou

u montážního pásu

Dětí, nucených k nehybnosti

ve školních škamnech

březovou metlou

Jsme už tak zvyklí na donucování,

že bez něj nemůžeme žít

Stali jsme se na něm závislí

Nemáme přímou zkušenost

s mírou svobody, kterou člověk

může mít

Spokojeně pracujeme pro zaměstnavatele,

vykonáváme příkazy, které okořeníme

špetkou kreativity, které je stěží na prst

a už se cítíme jako kreativci

Zodpovědnost za svůj život,

za průběh svých dnů, za svou obživu,

za výchovu svých dětí

svěřujeme do rukou jiným, „povolanějším“

Dobrovolně se přizpůsobujeme

požadavkům školy, nepřemýšlíme

Jsme málo aktivní v hledání pravdy

o tom, co jíme, pijeme, oblékáme

„Léčíme se“ pilulkami a sirupy,

jejichž složení a účinkům se

nijak zvlášť nesnažíme porozumět

Nechápeme dokonce ani logiku

fungování našeho rodu

Jsme příliš otupělí, přijímáme, co je

Málo se ptáme, málo zpochybňujeme

Vždyť ta dnešní společnost se zdá tak pokročilá,

soudržná, vypulírovaná

Máme psychiku námezdních dělníků,

už si to ani neuvědomujeme

Tak málo věcí v životě si opravdu zgruntu

rozhodujeme sami

Jen občas přijde nějaká křižovatka a

hned poté nás zase spolkne nějaká organizace,

někdo, kdo „ví“, kdo se o nás postará

A nakonec začneme donucovat sami sebe

Systém to naučil naše rodiče a oni to naučili nás

„Musíš si zasloužit“, toť naše mantra

Můžeš, až uděláš, až si vydřeš

Dřív nemáš právo si polevit, být šťastný

„Teď ne, až dojíš, až si uklidíš… a až já

uvařím, uklidím, až udělám cokoliv, abych

se vyhnul/a tvým dětským nárokům na

tvořivé, chaotické, spontánní, vřelé bytí spolu,

potom to možná na chvíli zkusím,

až se k tomu donutím, až mě k tomu donutíš,“

říkají nám rodiče, nahlas či v duchu

„Až dodělám tenhle projekt, vystuduju

další školu, vydělám peníze, pojistím si

tohoto muže, až budou děti velké...“

říkáme sami sobě

Jsme zvyklí na přežívání, útěky,

prokrastinujeme,

protože podvědomě víme, že žijeme

ve vězení a nebaví nás to

A pak ve chvíli, kdy konečně můžeme

chvíli žít, jen tak být a tvořit okamžik

se svými blízkými

- právě tehdy neúnavná logika našeho

donucovacího nastavení prohlásí:

„Nemůžu, už dlouho s něčím prokrastinuju

a právě teď to (spočítat daně, vymalovat, uklidit)

musím udělat.“

Princip je jasný

Bytosti, které jsou odtrženy od své kreativity,

od zodpovědnosti za sebe,

od vědomí, že jsou schopné

se kdykoliv mnoha způsoby zaopatřit

a svobodně propojit s druhými,

žijí v trvalých obavách, ve strachu

Tak ovlivnitelné, ustrašené jako děti,

povolně přijímající dogmata o čemkoliv

- zdraví, školství, migrantech…

Přestaňme opakovat cizí názory

Přestaňme hledat silné osobnosti,

ke kterým se přimknout

Začněme spolu více mluvit, ptát se,

partnersky diskutovat, jako rovný s rovným,

ať už je tím druhým kdokoliv, třeba „stát“

Sdělujme si své pochybnosti o stávajícím

stavu věcí a hledejme cesty

ke svobodě a ke štěstí

Je čas začít žít a dělat právě ty věci,

na které nikdy není čas

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon