Hlavně ať je to rychle a vzrušující
Během prvních šesti let svého života
si dítě vytváří příručku na život, svůj životní scénář
Základní pravidla, jak myslet, cítit a jednat
Jsou to dost primitivní skripta, plná
kostrbatých obrázků a popisků:
„Dyž si ze mně někdo dělá legraci,
tak se urazím.“
„Dyž se na mně někdo dívá
a ptá se PROČ, tak je nespokojený
a já mám strach a nemůžu myslet.“
„Bydlet s někým, jíst s někým u stolu
večeři, spát, vědět, co chci... je těžké.“
A tak podobně
...
Jedním z častých skriptů, je:
"Ať je to, co je to, hlavně,
ať je to hned a vzrušující."
V dospělosti, přibývá ještě podtext:
"Nevadí, když to nikam nesměřuje
a nerozvíjí můj život, mé
dlouhodobé vztahy a životní úkol,
hlavně ať se to dá rychle zkonzumovat
a teď hned se cítím dobře."
...
Prožít takhle celý život by ale byla škoda
Občas samozřejmě neškodí šlehnout si
takový zážitek, sníst pár vjemů, dopřát si
vzrušení z něčeho bombastického,
pokud se v tom ale udržujeme dlouhodobě,
jen marníme čas, energii, nevyvíjíme se,
nezrajeme ve schopnosti zažívat pocit
naplnění a smyslu v běžném životě, v kontinuitě
Udržujeme v sobě mentalitu malého dítěte
či teenagera
...
Co tomu předcházelo v dětství?
Většinou rodiče, kteří neumí spolu,
ani každý sám za sebe, smysluplně a radostně,
s pocitem kouzla, nadšení i uzemnění,
trávit všední dny svého života
...
Neukázali a nevštípili dítěti, jak svou vlastní
denní aktivitou rozvíjet svá nadání,
jak zažívat radost z experimentování se svými silami,
z tvoření, ať je výsledek jakýkoliv
Nenaučili ho, jak je možné do svého životního hraní
zapojit druhé lidi a zažívat pospolitost a štěstí
každý den
Nedali mu důvěru, že je možné něco pomalu
rozvíjet, dokončit a cítit spokojenost
...
Tito rodiče neměli radost z tvůrčí aktivity
svého dítěte, z jeho experimentování a chyb
Spoutali ho svým perfekcionismem
a mnohokrát zklamali nesplněnými sliby
Dítě se naučilo, že nemá smysl se něčemu
soustavně a stabilně věnovat, protože nakonec
přijde kritika či nezájem rodičů
(v době svého vývoje, kdy největší odměnou
dítěte je pozornost a souhlas rodičů)
...
Experimentovat nemůžu, protože něco
pokazím, převrhnu, ušpiním a neudělám
to dokonale, jenom to zkazím.
Uklízet nemá smysl, protože to neudělám
pořádně a přijdou jen další výtky.
Učit se nemá smysl, protože pak přijde
jedna dvojka nebo trojka a upře se na ni veškerá
pozornost, jako by jedniček předtím nebylo.
Snažit se vyjít v klidu s mladším sourozencem
- tak jak to chce máma -
a strpět jeho dotěrnost nemá smysl, protože stačí,
když mě jednou týdně nebo denně přemůže vztek
a máma se zlobí tak či tak.
...
Nezralí, reaktivní rodiče reagují na momentální
emoční přetlak, neberou v úvahu delší časové celky,
nedokážou sledovat nit, kontinuitu
Dělají necitlivé zásahy, záseky, vynášejí
zaklínací formule:
Radši nic nedělej
Všechno pokazíš
Stejně u ničeho nevydržíš (přitom si jen zkouším
leccos, abych nakonec našel to pravé)
Děláš jen bordel
Nesnažíš se dost
...
A tak se naučíme, že dlouhodobé směřování,
každodenní aktivita ve směru našeho zájmu
nebo společného zájmu skupiny, nemá smysl
Upneme se na úniky, ukradené chvilky,
instantní uspokojení
(někdy dokonce na zapřenou – ze strachu,
pocitu viny nebo pomstychtivosti)
Aférky, daleké zahraniční cesty za čímsi,
započatá a nedokončená studia, nakupování
Pomalé budování zavání čekáním, bezmocí,
nesplněnými sliby, neúspěchem, neuspokojením
...
Rok se se synem učíme hrát na flétnu
Jen tak půl hodinky vždy hrajeme s panem učitelem,
ve zbytku zpíváme, vybarvujeme, vtipkujeme
Když se synovi daný den nechce hrát,
cvičím s učitelem sama a dohodneme se,
že příště zase hraje syn
A jeho ta důvěra těší, ta svoboda
Přijdu pro něj do školy a on říká: Dnes splním
svou stranu dohody, nepřemlouvá mě, ať
ještě zůstaneme na hřišti, hrne se k autu,
odloží svou chuť viset na prolézačce hlavou dolů
Doma hraje s radostí, chybičkám, přehmatům
se smějeme, plyšák sedí na stole a poslouchá
Mezi lekcemi necvičíme, hrajeme si pro radost,
když se nám chce
Večer ho ukládám ke spánku, hladím ho
Najednou se s jiskrou v oku posadí,
očividně má nápad
A pak se s jiskřivou lehkostí, plnou sebevědomí,
zasměje a řekne: Nemůžu mít všechno hned,
tohle počká na ráno
Dobrou noc, mám tě rád, mamísku
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz