Hlavně ať je to rychle a vzrušující


Během prvních šesti let svého života

si dítě vytváří příručku na život, svůj životní scénář

Základní pravidla, jak myslet, cítit a jednat

Jsou to dost primitivní skripta, plná

kostrbatých obrázků a popisků:

„Dyž si ze mně někdo dělá legraci,

tak se urazím.“

„Dyž se na mně někdo dívá

a ptá se PROČ, tak je nespokojený

a já mám strach a nemůžu myslet.“

„Bydlet s někým, jíst s někým u stolu

večeři, spát, vědět, co chci... je těžké.“

A tak podobně

...

Jedním z častých skriptů, je:

"Ať je to, co je to, hlavně,

ať je to hned a vzrušující."

V dospělosti, přibývá ještě podtext:

"Nevadí, když to nikam nesměřuje

a nerozvíjí můj život, mé

dlouhodobé vztahy a životní úkol,

hlavně ať se to dá rychle zkonzumovat

a teď hned se cítím dobře."

...

Prožít takhle celý život by ale byla škoda

Občas samozřejmě neškodí šlehnout si

takový zážitek, sníst pár vjemů, dopřát si

vzrušení z něčeho bombastického,

pokud se v tom ale udržujeme dlouhodobě,

jen marníme čas, energii, nevyvíjíme se,

nezrajeme ve schopnosti zažívat pocit

naplnění a smyslu v běžném životě, v kontinuitě

Udržujeme v sobě mentalitu malého dítěte

či teenagera

...

Co tomu předcházelo v dětství?

Většinou rodiče, kteří neumí spolu,

ani každý sám za sebe, smysluplně a radostně,

s pocitem kouzla, nadšení i uzemnění,

trávit všední dny svého života

...

Neukázali a nevštípili dítěti, jak svou vlastní

denní aktivitou rozvíjet svá nadání,

jak zažívat radost z experimentování se svými silami,

z tvoření, ať je výsledek jakýkoliv

Nenaučili ho, jak je možné do svého životního hraní

zapojit druhé lidi a zažívat pospolitost a štěstí

každý den

Nedali mu důvěru, že je možné něco pomalu

rozvíjet, dokončit a cítit spokojenost

...

Tito rodiče neměli radost z tvůrčí aktivity

svého dítěte, z jeho experimentování a chyb

Spoutali ho svým perfekcionismem

a mnohokrát zklamali nesplněnými sliby

Dítě se naučilo, že nemá smysl se něčemu

soustavně a stabilně věnovat, protože nakonec

přijde kritika či nezájem rodičů

(v době svého vývoje, kdy největší odměnou

dítěte je pozornost a souhlas rodičů)

...

Experimentovat nemůžu, protože něco

pokazím, převrhnu, ušpiním a neudělám

to dokonale, jenom to zkazím.

Uklízet nemá smysl, protože to neudělám

pořádně a přijdou jen další výtky.

Učit se nemá smysl, protože pak přijde

jedna dvojka nebo trojka a upře se na ni veškerá

pozornost, jako by jedniček předtím nebylo.

Snažit se vyjít v klidu s mladším sourozencem

- tak jak to chce máma -

a strpět jeho dotěrnost nemá smysl, protože stačí,

když mě jednou týdně nebo denně přemůže vztek

a máma se zlobí tak či tak.

...

Nezralí, reaktivní rodiče reagují na momentální

emoční přetlak, neberou v úvahu delší časové celky,

nedokážou sledovat nit, kontinuitu

Dělají necitlivé zásahy, záseky, vynášejí

zaklínací formule:

Radši nic nedělej

Všechno pokazíš

Stejně u ničeho nevydržíš (přitom si jen zkouším

leccos, abych nakonec našel to pravé)

Děláš jen bordel

Nesnažíš se dost

...

A tak se naučíme, že dlouhodobé směřování,

každodenní aktivita ve směru našeho zájmu

nebo společného zájmu skupiny, nemá smysl

Upneme se na úniky, ukradené chvilky,

instantní uspokojení

(někdy dokonce na zapřenou – ze strachu,

pocitu viny nebo pomstychtivosti)

Aférky, daleké zahraniční cesty za čímsi,

započatá a nedokončená studia, nakupování

Pomalé budování zavání čekáním, bezmocí,

nesplněnými sliby, neúspěchem, neuspokojením

...

Rok se se synem učíme hrát na flétnu

Jen tak půl hodinky vždy hrajeme s panem učitelem,

ve zbytku zpíváme, vybarvujeme, vtipkujeme

Když se synovi daný den nechce hrát,

cvičím s učitelem sama a dohodneme se,

že příště zase hraje syn

A jeho ta důvěra těší, ta svoboda

Přijdu pro něj do školy a on říká: Dnes splním

svou stranu dohody, nepřemlouvá mě, ať

ještě zůstaneme na hřišti, hrne se k autu,

odloží svou chuť viset na prolézačce hlavou dolů

Doma hraje s radostí, chybičkám, přehmatům

se smějeme, plyšák sedí na stole a poslouchá

Mezi lekcemi necvičíme, hrajeme si pro radost,

když se nám chce

Večer ho ukládám ke spánku, hladím ho

Najednou se s jiskrou v oku posadí,

očividně má nápad

A pak se s jiskřivou lehkostí, plnou sebevědomí,

zasměje a řekne: Nemůžu mít všechno hned,

tohle počká na ráno

Dobrou noc, mám tě rád, mamísku

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon