Proměna

Pomoučené dlaně a poddajný dotek

pondělí,

když konečně hněteš své dny

s klidem a lehkostí

vloček, které padají tak pomalu,

že to zní jako modlitba,

zatímco v krbu praská

smrkové dříví a jazýčky

nebeských vah odlupují z tvých dní

tenké, sálavé nitky

...

A myslíš na věci, které byly

Na bláznivé hoření, které necítí

samo sebe, jen svou dračí chuť

na něco, někoho, cokoliv,

... a na to odpoledne, kdys si

všimnul, že se měníš, že už

tolik nebloudíš

v zákrutách a obřích uzlech

proutí, ze kterého jsou spleteny

tvé touhy a sny, tvůj charakter

...

Myslíš na tu tíhu i lehkost v srdci,

které s v tobě přelejí, když pochopíš,

že cesta rovně a vpřed

je jen královský vtip

a přesto nemůžeš zůstat stát,

ani běhat dokola tkanivem

svého proutěného křesla

A tak jdeš dopředu klesáním

do hloubky, kolem prastarého

lana prorostlého mušlemi a řasami

...

Kloužeš po něm nahý,

hluboko v kůži cítíš vzpomínky

Klesáš a víříš podivná, živá mračna

tolika očí, které jsi znal,

tvrdost, která bývala měkkostí,

dokud ji, bezbrannou, nenatlačili

do tak malého prostoru, že

zhutněla a ztvrdla, ale uvnitř

v sobě se bez přestání chvěje

...

Rozháníš ta mračna, ztrácíš se

v nich, otevíráš lastury a dotýkáš se

hladkých svalů jejich srdcí,

toho starého masa vzpomínek,

nepoživatelného, jako ve sklepě

zapomenutá konzerva lančmítu,

která si žije svůj sen o datu spotřeby

06/1974

...

Až nakonec doputuješ dolů,

dotkneš se kovadliny prorezlé kotvy

a najednou chápeš, proč se tvůj pohyb

dopředu vždy proměnil v kruh

stejného poloměru

...

Posadíš se na ni a čas si sám

se sebou hraje piškvorky,

zatímco mluvíš k těm očím okolo, je to

jako z pohádky o dvanácti měsíčkách,

oheň a sníh a jahody

- touhy a zklamání i sladkost,

flambovaný jahodový pohár

tvého života

... ... ...

Je možné, že uběhlo mnoho let

anebo je to jen pouhý mžik,

ale jednoho dne je vše vyřčeno

- všechny oči jsou měkké, jsou tvou

chvějivou součástí a nadejde čas

vzít si jahody a zvednout kotvy

...

Zvolna pluješ nahoru,

dotýkáš se otevřených komůrek,

je to jako modlitba

Pokličky hrníčků jsou pryč,

dušinky na svobodě,

kotva se ti vejde do dlaně

Kolečka a křížky, piškvorkové

slepé uličky, čas proškrtnul

a teď se ve stopě za tvým tělem

rozplývají jako čáry na obloze

...

A znovu sedíš u krbu,

ze smrkového polena

odlétají ohnivé vážky,

na komín klepe pondělí

Obešel jsi kruh

a ten další bude jiný

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz