Proměna
Pomoučené dlaně a poddajný dotek
pondělí,
když konečně hněteš své dny
s klidem a lehkostí
vloček, které padají tak pomalu,
že to zní jako modlitba,
zatímco v krbu praská
smrkové dříví a jazýčky
nebeských vah odlupují z tvých dní
tenké, sálavé nitky
...
A myslíš na věci, které byly
Na bláznivé hoření, které necítí
samo sebe, jen svou dračí chuť
na něco, někoho, cokoliv,
... a na to odpoledne, kdys si
všimnul, že se měníš, že už
tolik nebloudíš
v zákrutách a obřích uzlech
proutí, ze kterého jsou spleteny
tvé touhy a sny, tvůj charakter
...
Myslíš na tu tíhu i lehkost v srdci,
které s v tobě přelejí, když pochopíš,
že cesta rovně a vpřed
je jen královský vtip
a přesto nemůžeš zůstat stát,
ani běhat dokola tkanivem
svého proutěného křesla
A tak jdeš dopředu klesáním
do hloubky, kolem prastarého
lana prorostlého mušlemi a řasami
...
Kloužeš po něm nahý,
hluboko v kůži cítíš vzpomínky
Klesáš a víříš podivná, živá mračna
tolika očí, které jsi znal,
tvrdost, která bývala měkkostí,
dokud ji, bezbrannou, nenatlačili
do tak malého prostoru, že
zhutněla a ztvrdla, ale uvnitř
v sobě se bez přestání chvěje
...
Rozháníš ta mračna, ztrácíš se
v nich, otevíráš lastury a dotýkáš se
hladkých svalů jejich srdcí,
toho starého masa vzpomínek,
nepoživatelného, jako ve sklepě
zapomenutá konzerva lančmítu,
která si žije svůj sen o datu spotřeby
06/1974
...
Až nakonec doputuješ dolů,
dotkneš se kovadliny prorezlé kotvy
a najednou chápeš, proč se tvůj pohyb
dopředu vždy proměnil v kruh
stejného poloměru
...
Posadíš se na ni a čas si sám
se sebou hraje piškvorky,
zatímco mluvíš k těm očím okolo, je to
jako z pohádky o dvanácti měsíčkách,
oheň a sníh a jahody
- touhy a zklamání i sladkost,
flambovaný jahodový pohár
tvého života
... ... ...
Je možné, že uběhlo mnoho let
anebo je to jen pouhý mžik,
ale jednoho dne je vše vyřčeno
- všechny oči jsou měkké, jsou tvou
chvějivou součástí a nadejde čas
vzít si jahody a zvednout kotvy
...
Zvolna pluješ nahoru,
dotýkáš se otevřených komůrek,
je to jako modlitba
Pokličky hrníčků jsou pryč,
dušinky na svobodě,
kotva se ti vejde do dlaně
Kolečka a křížky, piškvorkové
slepé uličky, čas proškrtnul
a teď se ve stopě za tvým tělem
rozplývají jako čáry na obloze
...
A znovu sedíš u krbu,
ze smrkového polena
odlétají ohnivé vážky,
na komín klepe pondělí
Obešel jsi kruh
a ten další bude jiný
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz