Proč nemůžu jít večer brzy spát?

Mám kamaráda, který léta bojuje

s nechutí jít večer brzy do hajan

Jako mnoho dalších, i on oddaluje

tento okamžik, sleduje filmy, videa,

dělá cokoliv, dokud mu doslova

nepadne hlava

...

Nějakou dobu už prochází terapií,

která začíná prostupovat do hloubky

a včera si naráz procítil odpověď

na otázku svého ponocování

Dosáhl na svůj velký dětský strach

z opuštěnosti, samoty, prázdnoty

(Jen na okraj - tento kamarád kdysi

"chodil" do jeslí, což samo o sobě

vydá za oceán opuštěnosti)

...

On i velmi mnoho dalších lidí

všemi prostředky zatlačují pocity

osamění a prázdnoty v těle

Pocity chybějícího smyslu, zoufalství,

které jsou v jejich těle uloženy od dětství,

kdy nedostatek vřelého kontaktu

s matkou a otcem

doslova bolí

...

Své pocity odmítáme a přehlušujeme je

nejen večer před usnutím,

ale doslova každou minutu dne

Jakmile máme volnou vteřinku,

vsakujeme do mobilů, saháme po jídle

anebo aspoň euforicky plánujeme

VYŽITÍ, jakékoliv

...

Utíkáme od pocitů deprivace

Hledáme spojení, plnost a sladkost

Večer toto hledání nabývá ještě

jiného rozměru

Každý den jako by byl vlastně jedním

samostatným životem

Každý den, který uplyne, aniž bychom

našli sladkost spojení (s matkou),

psychika často vnímá fatálně,

jako by život už končil, dříve než

vlastně začal

A tak se přisajeme na svá šidítka

a dumláme

...

Ne náhodou je svět mého kamaráda

rozdělen na vnitřní a vnější perimetr:

proti lidem venku bojuje

(podobně jako kdysi s necitlivým otcem)

a lidem z vnitřního okruhu,

tedy především partnerce, ustupuje

(ze strachu z opuštění mámou a

z chronického nedostatku sladkosti a spojení)

...

Jak z toho ven?

Nejdříve se potřebujeme zastavit

Přestat vypouštět kouřové clony,

postupně přestat dělat věci,

které nás oddělují od staré bolesti

Postavit se k ní, přihlásit se k ní

A teprve potom se můžeme začít učit

dodávat naší psychice a tělu

pocit sladkosti a spojení

- ale v onom původním kontextu

hluboce procítěného, stabilního a bezpečného

kontaktu s mámou, v kontextu, který

v našem těle bolestně chybí

...

Vizualizačních, tělesně-emočně-mentálních

metod přeprogramování paměťových stop

je dost

Od regresí, celostního dýchání, EFT, NLP,

až po Pesso Boyden či somatic experiencing

...

Ale předtím, než je můžeme použít,

než začnou skutečně fungovat,

je potřeba ponořit se

do vnitřního světa mámy,

jejích bolestí, vnitřních konfliktů, omezení

Pochopit ji

...

Přeprogramovávat své nitro

postupy, které pracují s ideální

či ozdravenou matkou, může začít ve chvíli,

kdy skončilo nekonečné

mentální přetlačování se

se „zlou“ mámou

Teprve potom jsme schopni se k ní,

byť jen v myšlence, přitulit,

souznít s ní, vnímat ji jako krásnou,

pevnou loď,

na které plujeme

a je nám sladko

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz