Ve skutečnosti všichni milujeme lidi

Jsme savci a naše psychika je nastavena

na život ve skupině

Laskavá tvář blízkého člověka

a vlastně letmý úsměv vyslaný k nám

jakýmkoliv člověkem,

je pro naši psychiku pohlazením,

potvrzením bezpečí a přináležení

Přichází uvolnění a vyplavují se

„hormony štěstí“

...

Být trvale šťasten bez

- aspoň psychického -

napojení na pár blízkých lidí,

je tedy pro nás lidi těžké

Můžeme se sice pokusit přivodit si

pocit bezpečí například penězi

(ekvivalentem bezpečí ve smyslu péče

– jídlo, bydlení, dokonce masáž apod.,

a i určité moci),

ale touha přináležet k partnerovi

a ke skupině na super bezpečné

citové úrovni,

tím saturována není

...

Ještě naši nedávní předkové spali

přituleni jeden k druhému,

záviseli na sobě sto a jedním způsobem,

a tak je bláhové domnívat se,

že uplynulých sto let

a naše materiální nezávislost práskla

nad šnečím tempem biologické evoluce

bičem

a dnes už na sobě navzájem nelpíme

Lpíme, převelice,

a je to tak v pořádku

...

Hlavně proto se snažíme být druhým

užiteční, být pochopeni, ospravedlněni,

když se o nás pokouší pocity viny

Jen ten, kdo už vyzkoušel všechno,

a přesto není schopen se s druhými

propojit v míru a vzájemnosti, se pokusí

vybudovat vnitřní i vnější konstrukce

naprosté nezávislosti, stát se ostrovem,

monolitem,

či si druhé podrobit a držet je

blízko či daleko

v udidle strachu

...

Jaké zkušenosti má dnešní člověk zapsané

ve svém osobním „rodném listu“?

Ve svém záznamu zkušeností s druhými lidmi?

...

Z „moderní“ porodnice už tělíčko dítěte

odnáší první poznání: lidé nechápou

moje potřeby, není jistota, že se mnou máma

(druhý člověk) bude, když ji budu potřebovat,

máma se mně nezastane, ostatní (miminka)

jsou taky zoufalí, a tak dále

Protože i naše mámy se narodily v porodnici,

je pravděpodobné, že ani ony neprošly

po porodu bondingem se svou mámou

a byly posunovány po objektu sem tam, a tak

si s sebou nesou nedůvěry a deprivace

a nejsou schopné hlubokého, nementalizovaného

propojení s námi

K tomu socialismus se všemi jeho tlaky

na nivelizaci společnosti, nedostatek svobody,

frustrace či otupění

...

A pak vztah našich rodičů,

do té či oné míry citově deprivovaných tvorů,

z nichž jeden obvykle vyjadřoval

svou celoživotní frustraci spíš hněvem

a druhý spíš stahováním se a uchopitelněji

prožívaným utrpením

V takovém vztahu, pokud ho pozorujete

z pozice malého dítěte, se mezilidský kontakt

rovná nebezpečí a klidnou pohodu

z něj vyhladovělý saveček čerpat nemůže

...

Všechny tyto filtry jsou jakousi clonou,

která, jako tenká svrchní vrstva,

ovšem hromsky těžká,

leží a dusí naši vrozenou touhu

po druhých lidech

Pak jdeme po ulici a hledíme

na kolem plující tváře, anebo

na tvář partnerovu

se směsicí nedůvěry, strachu, hněvu,

a přitom hladovíme, strádáme, a snažíme se

lidi nepotřebovat a uspokojit se jinak

...

Všechny chronické negativní pocity

vůči lidem, jsou virus

...

Každý z nás si jistě dokáže vzpomenout

na moment, kdy šel po ulici, celý stažený,

a kolemjdoucí mu věnoval zářivý úsměv

Jak v nás v té chvíli všechno povolilo,

ten okamžik skoro nevíry a dojetí

a touha posunout štrůdl proudících lidí

o kousek nazpět, abychom ten pohled

a úsměv mohli oplatit

...

Nečekejme na povzbuzení,

prodírejme se vrstvami svého

falešného chladu, hledejme sebe,

pravou touhu svého srdce, objímejme,

buďme něžní

až za hranice své představivosti

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon