Ve skutečnosti všichni milujeme lidi
- Iveta Havlová
- 14. 12. 2018
- Minut čtení: 2
Jsme savci a naše psychika je nastavena
na život ve skupině
Laskavá tvář blízkého člověka
a vlastně letmý úsměv vyslaný k nám
jakýmkoliv člověkem,
je pro naši psychiku pohlazením,
potvrzením bezpečí a přináležení
Přichází uvolnění a vyplavují se
„hormony štěstí“
...
Být trvale šťasten bez
- aspoň psychického -
napojení na pár blízkých lidí,
je tedy pro nás lidi těžké
Můžeme se sice pokusit přivodit si
pocit bezpečí například penězi
(ekvivalentem bezpečí ve smyslu péče
– jídlo, bydlení, dokonce masáž apod.,
a i určité moci),
ale touha přináležet k partnerovi
a ke skupině na super bezpečné
citové úrovni,
tím saturována není
...
Ještě naši nedávní předkové spali
přituleni jeden k druhému,
záviseli na sobě sto a jedním způsobem,
a tak je bláhové domnívat se,
že uplynulých sto let
a naše materiální nezávislost práskla
nad šnečím tempem biologické evoluce
bičem
a dnes už na sobě navzájem nelpíme
Lpíme, převelice,
a je to tak v pořádku
...
Hlavně proto se snažíme být druhým
užiteční, být pochopeni, ospravedlněni,
když se o nás pokouší pocity viny
Jen ten, kdo už vyzkoušel všechno,
a přesto není schopen se s druhými
propojit v míru a vzájemnosti, se pokusí
vybudovat vnitřní i vnější konstrukce
naprosté nezávislosti, stát se ostrovem,
monolitem,
či si druhé podrobit a držet je
blízko či daleko
v udidle strachu
...
Jaké zkušenosti má dnešní člověk zapsané
ve svém osobním „rodném listu“?
Ve svém záznamu zkušeností s druhými lidmi?
...
Z „moderní“ porodnice už tělíčko dítěte
odnáší první poznání: lidé nechápou
moje potřeby, není jistota, že se mnou máma
(druhý člověk) bude, když ji budu potřebovat,
máma se mně nezastane, ostatní (miminka)
jsou taky zoufalí, a tak dále
Protože i naše mámy se narodily v porodnici,
je pravděpodobné, že ani ony neprošly
po porodu bondingem se svou mámou
a byly posunovány po objektu sem tam, a tak
si s sebou nesou nedůvěry a deprivace
a nejsou schopné hlubokého, nementalizovaného
propojení s námi
K tomu socialismus se všemi jeho tlaky
na nivelizaci společnosti, nedostatek svobody,
frustrace či otupění
...
A pak vztah našich rodičů,
do té či oné míry citově deprivovaných tvorů,
z nichž jeden obvykle vyjadřoval
svou celoživotní frustraci spíš hněvem
a druhý spíš stahováním se a uchopitelněji
prožívaným utrpením
V takovém vztahu, pokud ho pozorujete
z pozice malého dítěte, se mezilidský kontakt
rovná nebezpečí a klidnou pohodu
z něj vyhladovělý saveček čerpat nemůže
...
Všechny tyto filtry jsou jakousi clonou,
která, jako tenká svrchní vrstva,
ovšem hromsky těžká,
leží a dusí naši vrozenou touhu
po druhých lidech
Pak jdeme po ulici a hledíme
na kolem plující tváře, anebo
na tvář partnerovu
se směsicí nedůvěry, strachu, hněvu,
a přitom hladovíme, strádáme, a snažíme se
lidi nepotřebovat a uspokojit se jinak
...
Všechny chronické negativní pocity
vůči lidem, jsou virus
...
Každý z nás si jistě dokáže vzpomenout
na moment, kdy šel po ulici, celý stažený,
a kolemjdoucí mu věnoval zářivý úsměv
Jak v nás v té chvíli všechno povolilo,
ten okamžik skoro nevíry a dojetí
a touha posunout štrůdl proudících lidí
o kousek nazpět, abychom ten pohled
a úsměv mohli oplatit
...
Nečekejme na povzbuzení,
prodírejme se vrstvami svého
falešného chladu, hledejme sebe,
pravou touhu svého srdce, objímejme,
buďme něžní
až za hranice své představivosti
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
Comentários