Ve skutečnosti všichni milujeme lidi

Jsme savci a naše psychika je nastavena

na život ve skupině

Laskavá tvář blízkého člověka

a vlastně letmý úsměv vyslaný k nám

jakýmkoliv člověkem,

je pro naši psychiku pohlazením,

potvrzením bezpečí a přináležení

Přichází uvolnění a vyplavují se

„hormony štěstí“

...

Být trvale šťasten bez

- aspoň psychického -

napojení na pár blízkých lidí,

je tedy pro nás lidi těžké

Můžeme se sice pokusit přivodit si

pocit bezpečí například penězi

(ekvivalentem bezpečí ve smyslu péče

– jídlo, bydlení, dokonce masáž apod.,

a i určité moci),

ale touha přináležet k partnerovi

a ke skupině na super bezpečné

citové úrovni,

tím saturována není

...

Ještě naši nedávní předkové spali

přituleni jeden k druhému,

záviseli na sobě sto a jedním způsobem,

a tak je bláhové domnívat se,

že uplynulých sto let

a naše materiální nezávislost práskla

nad šnečím tempem biologické evoluce

bičem

a dnes už na sobě navzájem nelpíme

Lpíme, převelice,

a je to tak v pořádku

...

Hlavně proto se snažíme být druhým

užiteční, být pochopeni, ospravedlněni,

když se o nás pokouší pocity viny

Jen ten, kdo už vyzkoušel všechno,

a přesto není schopen se s druhými

propojit v míru a vzájemnosti, se pokusí

vybudovat vnitřní i vnější konstrukce

naprosté nezávislosti, stát se ostrovem,

monolitem,

či si druhé podrobit a držet je

blízko či daleko

v udidle strachu

...

Jaké zkušenosti má dnešní člověk zapsané

ve svém osobním „rodném listu“?

Ve svém záznamu zkušeností s druhými lidmi?

...

Z „moderní“ porodnice už tělíčko dítěte

odnáší první poznání: lidé nechápou

moje potřeby, není jistota, že se mnou máma

(druhý člověk) bude, když ji budu potřebovat,

máma se mně nezastane, ostatní (miminka)

jsou taky zoufalí, a tak dále

Protože i naše mámy se narodily v porodnici,

je pravděpodobné, že ani ony neprošly

po porodu bondingem se svou mámou

a byly posunovány po objektu sem tam, a tak

si s sebou nesou nedůvěry a deprivace

a nejsou schopné hlubokého, nementalizovaného

propojení s námi

K tomu socialismus se všemi jeho tlaky

na nivelizaci společnosti, nedostatek svobody,

frustrace či otupění

...

A pak vztah našich rodičů,

do té či oné míry citově deprivovaných tvorů,

z nichž jeden obvykle vyjadřoval

svou celoživotní frustraci spíš hněvem

a druhý spíš stahováním se a uchopitelněji

prožívaným utrpením

V takovém vztahu, pokud ho pozorujete

z pozice malého dítěte, se mezilidský kontakt

rovná nebezpečí a klidnou pohodu

z něj vyhladovělý saveček čerpat nemůže

...

Všechny tyto filtry jsou jakousi clonou,

která, jako tenká svrchní vrstva,

ovšem hromsky těžká,

leží a dusí naši vrozenou touhu

po druhých lidech

Pak jdeme po ulici a hledíme

na kolem plující tváře, anebo

na tvář partnerovu

se směsicí nedůvěry, strachu, hněvu,

a přitom hladovíme, strádáme, a snažíme se

lidi nepotřebovat a uspokojit se jinak

...

Všechny chronické negativní pocity

vůči lidem, jsou virus

...

Každý z nás si jistě dokáže vzpomenout

na moment, kdy šel po ulici, celý stažený,

a kolemjdoucí mu věnoval zářivý úsměv

Jak v nás v té chvíli všechno povolilo,

ten okamžik skoro nevíry a dojetí

a touha posunout štrůdl proudících lidí

o kousek nazpět, abychom ten pohled

a úsměv mohli oplatit

...

Nečekejme na povzbuzení,

prodírejme se vrstvami svého

falešného chladu, hledejme sebe,

pravou touhu svého srdce, objímejme,

buďme něžní

až za hranice své představivosti

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz