Horizontální a vertikální život

Pamatujete si na pocity kolem randění

z doby, kdy nám bylo „náct“?

Měli jste, jako já, v sobě otázky,

co budete dělat, až vám dojdou

všechny vtipy a zajímavé historky

a co bude ještě dál, až projdete všemi

fázemi přibližování a nezbude nic dalšího,

co by se dalo zdolat a dát?

Vyrůstala jsem bez otce a pro kontakt

s mužskou energií mi chyběl model

Nebyla jsem na tom ale o moc jinak,

než kamarádky, jejichž táta byl vlastně

plochá, vzdálená figura zapasovaná do

bezbarvých, stále se opakujících

denních rituálů, která se občas víc

zhmotnila jen v poryvu hádky s matkou

...

Byla jsem hezká a uměla jsem na sebe

strhnout pozornost, ale chybělo mi

hlouběji usazené sebevědomí,

schopnost vnímat se jako vnitřně bohatá,

jako ta, která vytváří okamžik

i svůj život, neviděla jsem kolem sebe

možnosti a pokud jsem je viděla,

chybělo mi vědomí kapacity a síly

k rozhodování a uskutečnění věcí

Neuměla jsem se otevřít a dát

do sebe druhému nahlédnout,

a tak jsem se dokázala propojit jen

s jednou či několika kamarádkami,

Naše společnost je na tom tak, že by se

skoro dalo říci, že tápání tohoto rozměru

k dospívání prostě patří…

Nevěřím tomu

Myslím, že takto se cítí mladí lidé tehdy,

pokud i jejich rodiče prošli plochou,

odosobněnou, jednoho rodiče zbavenou

či jinak nedostatečnou výchovou

Kdo z vás byl bezpečně a barevně

propojen se svými rodiči?

Čí rodiče měli bohatý, naplňující

osobní i partnerský život a uměli

do hloubky a s citem komunikovat?

A kde se jelo z posledních sil nadoraz,

plnily se silové cíle, domácnost byla

víceméně pouze funkční, vztahy

schématické a prožívání horizontální,

tedy takové, kde jde o běh z A do B,

od jednoho úkolu k druhému?

Toto horizontální prožívání života

se může zdát zpočátku docela v pořádku

K mládí přece patří aktivity, kde je potřeba

napnout síly, zacílit se, zajistit

Vystudovat, zaujmout budoucího partnera,

něco si spolu „užít“, svatba, budování hnízda,

vypiplat děti …

Často se teprve potom, co ten šílený úprk

trochu zpomalí, dostaví otázka,

co dál, co s tím? A uvědomění, že neprožíváme

a nejsme vzájemně ve spojení

V nejhorších případech pak vidíme muže,

někdy i ženy, kolem čtyřicítky, kteří stále

znovu a znovu začínají vztahy, procházejí

jednotlivými body, které lemují každý

počátek vztahu … a po pár týdnech, měsících

či po roce pocítí nudu a vyhoření

Neměli totiž možnost se v dětství naučit,

jak se prožívá život a vztahy do hloubky

Nevědí, že kromě dobývání, zábavy, výbojů

a velkých snů a cílů (horizontální osa),

je tu ještě vertikála a že sestup po ní,

byť nejde o velkou jízdu, spíše o pomalý

speleologický sestup,

je tím největším životním dobrodružstvím

Každodenní hledání sebe a spravedlivé

rovnováhy ve vztazích, je esencí života

Není to úkol na rok, dva, který se

jednou pro vždy odbude a potom bude klid

Není to nutné zlo, je to samotná

náplň života

Pro ty, kteří mají děti, se dokonce

zjemňování citu pro vytváření prostoru,

kde děti mohou vyjádřit cokoliv, jakkoliv

a být pochopeny,

může stát nikdy nekončícím zdrojem

naplnění a vlastního léčení

Život není úprk někam po časové ose,

sbírání poct, akumulace materie,

je to prohlubování vnímání sebe sama

a vylaďování prolínání se světem

formou samostatného i společného tvoření

A ladit můžeme třeba svobodný prostor,

respekt jeden pro druhého,

vzájemné pochopení,

radost z nepovinného tvoření

Z bytí spolu, povídání, držení za ruku,

jen tak, než zase začneme něco dělat

Obě osy se musí prolnout

Každý večer se zeptejte sami sebe:

Dělal jsem i prožíval?

Dělal jsem a neprožíval?

Nedělal jsem, jen příjemně prožíval?

Nedělal jsem a zaseknul se na vertikále?

A pak prostě upravte kurz

Hledejte každý den, jak víc prožít

své vlastní nitro, své tělo, své touhy

a jak lépe poznat lidi kolem sebe a

sdílet s nimi sám sebe

A někdy nás to budou muset naučit

naše děti… protože jsme byli schopni

předat jim anebo aspoň nestát v cestě

jejich přirozené citlivosti, zvídavosti,

jemnosti prožívání

Jako když se ke mně můj malý syn

onehdy v posteli přitulil a pošeptal mi:

„Pojďme si říct věci, které jsme si

ještě nikdy neřekli.“

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square