Odpojenost versus jemné vnímání


Člověk, stejně jako každý jiný savec,

se rodí s plnou výbavou pro vnímání

svého těla, naplňování jeho potřeb,

vnímání druhých a komunikaci s nimi

...

Zvířata, dokonce i domácí mazlíčci,

kteří mohou být, na rozdíl od svých

divokých bratří a sester, traumatizovaní

podobně jako člověk,

si tyto vrozené kvality většinou uchovají

Cítí, že se potřebují každé ráno hezky

do sladka protáhnout (A jak!)

Když mají chuť, dají si šlofíčka

Pokud jsme něco hodně nepokazili,

tak jedí jen dosyta a ne víc

Zachovávají si optimismus

K mláďatům se chovají citlivě

a i v pokročilém věku umí pookřát a

stát se znovu hravými

...

Člověk je dnes bohužel vystaven mnoha

odchylkám od přirozenosti, mnoha

matoucím vjemům - od způsobu vedení

porodu, stravování, fungování rodinných

jednotek, virtuálních pastí, naladění lidí

v naší postkomunistické zemi...

Naše těla i mysli už v raném dětství reagují

na tyto evoluční anomálie šokem

...

Tělo se z pudu sebezáchovy snaží

„odpojit“ od mysli

Zatuhnout, vnímat co nejméně

vnitřních vjemů (co nezvládne trauma,

dokončí škola odměňující ztrnulost)

Zrychlit a tím potlačit prožívání

Odvést pozornost k vnějšímu rozptýlení

či krupobití úkolů

...

Lidé, včetně těch nejbližších, se

na obrazovce naší podvědomé mysli,

stávají těmi, kteří nenaplnili naše potřeby,

a tak se jim nedá věřit

Odpojování pokračuje – nechceme vnímat

své deprivované potřeby, ale ani potřeby

lidí, kteří nás zklamali anebo je vnímáme

jen selektivně, obchodnicky, za účelem

ochrany nebo naplnění sebe

Stane se z toho návyk do života

...

A tak nakonec nevnímáme ani

své tělo, ani své potřeby, ani touhy

druhých lidí

...

Viděla jsem to ve své rodině i dalších

rodinách

Maminky i tatínkové mají takzvaně

těžkou ruku, věčně rychlý krok, uspěchané

myšlení kroužící ve víru nutností, bez

schopnosti vnímat jemnosti, bez možnosti

zpomalit a nechat se prostoupit myšlením,

světem druhého člověka, včetně vlastních dětí

Děti a budoucí dospěli jsou nedostatkem

tělesného kontaktu s mámou a později

z nedostatku dalších fyzických podnětů

odpojeni od těla, nesladí oko s rukou,

nezkoordinují pohyby

...

Léta jsem nevěděla, proč neumím zpívat

Proč zněl můj zpěv ploše, nějak jinak, než

zpívají zpěváci

Zjistila jsem, že je to stavem mé citlivosti

Neuměla jsem vnímat svůj dech, krk zevnitř,

frčela jsem po hladině prožívání velkou

rychlostí a velmi hrubým rastrem

(byť jsem se nad sebou a nespravedlnostmi

světa uměla i velmi „citlivě“ rozlítostnit)

Pak jsem si začala všímat, že v naší rodině

i jinde uměli či neuměli lidi zpívat, malovat,

tančit, mluvit spolu... podle toho jak moc uměli

či neuměli cítit sebe

...

Včera tu někdo psal, že děti o komunikaci

s námi nestojí

Jak by to ale mohla být pravda? Děti o nás stojí

převelice, jsme pro ně vším, pokud se od nich

sami neodřízneme

...

Tuhle mi starší syn něco vyprávěl o soutěži,

kterou vypsal jeden výrobce her pro děti

Vyhrát je možné nejnovější mobilní telefon

Syn mě zaplavil detaily toho, jak je potřeba

navrhnout nějakou stavbičku a vítězná bude

zařazena do mapy hry

Připadalo mu ale nepravděpodobné, že by mohl

vyhrát a mně taky...

Měla jsem plnou hlavu dospělých starostí

a poslouchala každé druhé slovo, podobně

jako někdy vypouštím, když mi mladší syn

povídá v mračnech detailů o tom, co dělají

jeho legové figurky

...

Ale pak mi došlo, že tohle je jeho svět

a zeptala se ho: Zkusíš to? Máš na to chuť?

A on řekl: Ano! a začal mi ukazovat, co použije

Má chuť tvořit, něco vlastními silami

dokázat, dokonce získat mobil

Pokud nevyhraje, možná mu ten telefon

koupím sama nebo mu na něj přidám

A mladší syn je zase ve věku, kdy má rád

maminku, rád se tulí, rád v hrách vytváří

atmosféru harmonie (mezi plyšáky

a figurkami lega) – a tak spolu probíráme

vztah mezi Frendíkem a Sobicí,

hrajeme si ve dvou na flétnu, tancujeme

...

Dnes se staršího zeptám na stavbičku a

s mladším vystrojíme Frendíkovi a Sobici

vánoce

Pak se moje komunikace s nimi snad nikdy

nemůže smrsknout na dětmi nenáviděné

a ignorované: Jak bylo ve škole?

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square