Jak jsem v průběhu let pracovala s životními příběhy

Na počátku jsem se věnovala koučinku

a životní příběh klienta mě nezajímal

Na stole byl konkrétní problém a ten jsme

ŘEŠILI ohledáváním terénu v okolí

Prověřovali jsme motivaci, hledali

překážky, zdroje

Časem jsem ale zjistila, že mnohdy

je problém příliš hluboký

Překážky byly doslova vrostlé do masa

a pro mnohá řešení lidem chyběly

mentální, emoční i tělesné mapy

V jejich rodině, kam oko dohlédlo,

si prostě nikdo neuměl ani představit

myšlenky, emoce a tělesné pocity,

které řešení obnášelo

…

A tak jsem vtrhla do oblasti psychologie

Poslouchala a zapisovala jsem si

životní příběhy lidí, studovala, ukládala

jednotlivé aspekty příběhů na vatičku

do různých psychologických škatulek

Pomáhala jsem lidem UVĚDOMIT si,

že už nejsou dětmi, že už mají sílu,

že už netrvá nebezpečí, že mají zdroje

Někdy a v něčem to pomáhalo a někdy ne

…

Stále více jsem vnímala, že často

lidé něco říkají, ale řeč jejich těla

je k vyslovenému protikladná

Uvědomila jsem si, že příběhy mohou být

něčím druhotným, co jsme si až později

vymysleli, abychom se cítili lépe

nebo jinak, než se ve skutečnosti cítíme

…

Začala jsem pracovat s regresemi

Šla jsem s daným člověkem zpět do dětství

po liniích, kde hlavní slovo mělo tělo:

Jak a kde se teď cítíš v těle?

A jaké jsou tam emoce?

A až nakonec, jaké jsou tam myšlenky?

Výsledky byly udivující

Zjistila jsem, na jak přibližných asociacích

mozek funguje

Jak jiné byly dávné, zdrojové zážitky lidí

od toho, co měli ve vědomé paměti

Byly to často úplně jiné příběhy

…

To už jsem brala tělo a jeho subtilní

signály, kterými vypráví životní příběh

velmi vážně

A chtěla jsem tělu pomoci cítit se lépe,

protože jsem konečně pochopila,

že klient se cítí jen tak dobře, jak dobře

se cítí jeho tělo

…

Vložila jsem tedy do své práce nový prvek

V kontextu příběhu, který mi vyprávělo tělo

a který jsem klíčovala stále prostřednictvím

své hlavy (naučenými znalostmi o vývojových

potřebách a deprivacích malého dítěte),

jsem těla klientů pomáhala DOSYTIT

chybějícími vjemy

Dodávala jsem do jejich nervového systému

vjemy stabilní a vřelé mateřské náruče

A pro fáze pozdějšího dětství, vjemy

prostoru, kde se dá svobodně dýchat

i ohřát u rodičů a mít jejich podporu

…

Pak do mého života vstoupila

neuropsychologie a somatic experiencing

a s nimi paradigma:

Neutíkáme před medvědem,

protože se ho bojíme.

Bojíme se medvěda,

protože před ním utíkáme.

…

Konečně někdo pregnantně vyslovil

a vysvětlil, co už jsem dlouho věděla:

Staré zážitky a zkušenosti jsou

v podobě paměťových stop

uloženy v těle

Tělo při prošlápnutí staré stopy

bleskově prociťuje a jedná

(v řádu setin sekundy)

Tělo velí a racionání mysl i emoce

jen pokulhávají za vozem

…

Někdo se na mně lhostejně podívá

a tělo vnímá všechny pocity, které mělo,

když ještě měřilo metr deset

a máma byla nepřítomná

- všechnu tu úzkost z nezaopatření,

stažení, horko, stažení svalů, přípravu

k frenetické aktivitě, získání pozornosti

anebo už ochablost, rezignovaný kolaps

… Tělo rozhoduje a emoce a myšlenky

jsou jeho mechaničtí tlumočníci, neznalí věci:

„Co si to ke mně dovoluje, anebo

bude můj, miluji ho!“

A já, kdysi, coby kouč, bych takového člověka

učila stanovit si hranice, být asertivní

nebo si stanovit pár cílů!

…

Učím se při své práci upouštět od analýzy

NÁSLEDOVAT TĚLO, po malých krůčcích

Vnímat, kde jsou černé jámy a kde,

jen o kousek dál, slunečná vyhlídka

A učím sebe i druhé tolerovat a znát

všechna tato místa, plynule mezi nimi

přecházet, zbavit se děsu a odmítání

Ona nakonec vždy přijde i nějaká ta

posilující a potvrzující myšlenka,

nový mentální program,

nová, pozitivnější emoce

…

Příběhy jsou moc důležité, na počátku

Obvykle je používáme k tomu, abychom

získali klamný pocit kontroly a označili viníky

Ve skutečnosti je pochopení Příběhu

prvním krokem k pochopení zákonitostí

fungování psychiky a

mezigeneračního přenosu traumat

Potřebujeme pochopit svůj příběh,

abychom získali nadhled, odklonili

svou pozornost od viníků,

sebelítosti či pomsty a začali

energii vkládat do skutečné vnitřní práce

…

V našich tělech stále žijí nejen traumata,

ale i dávno zapomenutá schopnost

cítit se lehce, volně, energicky, perlivě vesele

Pochopme, že křivdy a bolesti našeho života

byly svým způsobem neodvratné

a že je v našich silách přijmout tenze,

které v těle a psychice prostě jsou

a skamarádit je s místečky, kde

se cítíme dobře

…

Nepotlačujme žádné pocity a vězme,

že žádné staré, ani nové příběhy

nad námi nemají moc

Hledejme, kde v těle i v životě

se cítíme dobře

Když přijde stažení či ochablost,

hněv či smutek, pobuďme s nimi, jen tolik,

abychom je uctili a tím nemusely sílit

A pak znovu přejděme k místům v těle

i v životě, kde se cítíme dobře

…

To je ona elasticita psychiky a plynutí,

o kterých se tak často mluví

Poznání sebe, nekomplikované

obejmutí všeho v sobě

To je zralost

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz