top of page

Hádky a útěky

Zlost je jednou z fyziologických

reakcí těla na nebezpečí

Provází a podporuje možnost

bránit se útokem

Prastará, „nemyslící“ část mozku

(mozkový kmen) zaregistruje nebezpečí

a vše v těle se fyzicky a chemicky

připraví na boj

Emoční centra mozku pak tento stav

interpretují jako hněv

...

Racionální část mozku

(mozková kůra) už pak

jen hledá a nabízí příčiny hněvu

Nemá však přístup k velké části paměti

- mnoho vzpomínek na to, co jsme

v dětství vnímali jako nebezpečné

leží v jakýchsi implicitních knihovnách,

kam rácio nemá přístup,

mozkový kmen a emoční okruhy však ano

A tak se ve svém uvažování o tom,

co nás tak rozzlobilo, stále a znovu

hluboce mýlíme

...

Většinou se zlobíme proto,

že nám NĚCO, OKRAJOVĚ,

připomnělo NĚCO jiného

Vývojově starší, neracionální části mozku

„myslí“, tedy přiřazují,

jen velmi přibližně

Stačí malá podobnost

- náznak máminy mikromimiky

v partnerčině obličeji, jindy slovosled

podobný tomu, který používal otec...

a situace je vyhodnocena jako

STEJNÁ

...

Následuje výbuch,

naprosto nepřiměřený situaci

Pokud máme aspoň trochu sebereflexe,

můžeme se po hádce divit, proč

jsme se hádali o takovou maličkost

Kde se vzala ta síla

Jindy ale nemáme ani tolik kapacity,

abychom ze sevření iluzí našeho mozku

vůbec kdy vystoupili

a začínáme si vůči partnerovi či

dalším lidem pěstovat zášť

...

Mnoho lidí mi vypráví, že kdysi

to tak nebylo, že byli v mládí

či s jiným partnerem úplně jiní

A ano, byli, až do setkání s člověkem,

který je v něčem, stačí v drobnosti,

podobný jeho rodičům

...

Toto setkání odstartuje retraumatizaci

a tento člověk do ní padá, prohlubuje ji

a pokud si neuvědomí, o co jde,

může volným pádem propadnout

až do přesné repliky svých dětských pocitů

chronické zlosti, opuštěnosti, deprese

A pak už ho startuje cokoliv, už nereaguje

na podobnost, partner jako takový

se pro něj stal synonymem jeho

bolesti a hněvu

...

Tento člověk nemá

tělesnou, emoční a mentální kapacitu

se nezlobit

Fyziologická reakce hněvu u něj

nastupuje od dětství zcela automaticky

Je těsně propojená s určitým typem podnětů

A navíc mu často chybí i mentální mapa

pro eventualitu nereagovat hněvem

Nemá pro tuto možnost žádné

filosofické zázemí

Hněv je jeho přítelem, věrným druhem,

jedinou možností, jak přežít

...

Jeho partner pak zase většinou nemá

tělesnou, emoční a mentální kapacitu

být s hněvem druhého

I jeho tělo reaguje samočinně na nebezpečí

- protiútokem, útěkem, paralýzou

(to jsou okamžité, instantní reakce)

a později, poté, co se uvolní trocha kapacity,

přechází k trucování, sebelítosti, spřádání

plánů na odvetu...

...

Tomu, kdo hněvu čelí

většinou taky chybí mentální mapy

Filosofie pochopení hněvu jako dětské reakce

na nebezpečí

Vidí proti sobě nebezpečného člověka,

zatímco ve skutečnosti proti němu stojí

ustrašené dítě, které potřebuje být

pochopeno a přijato

...

A kdyby bylo schopno mluvit

z reálné roviny svého prožívání, řeklo by:

Bojím se, a tak ti chci nahnat strach

a zároveň o tebe stojím

Prosím, neber tak vážně,

co říkám o tobě

Pohlédni na mou bolest a ani tu

si neber osobně, neneseš na ní vinu

Postarej se o svou pohodu

a neopouštěj mě

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Archiv
Sledujte Ivetu
  • YouTube
  • Facebook App Icon
  • Instagram
  • LinkedIn
  • SoundCloud
bottom of page