Cítit se jako oběť je můj zdroj

Oběť přesně ví, co by pro ni druzí měli dělat

A ví, že pokud to nedělají, je to proto, že

jsou sobečtí, odsouzeníhodní, zlí

…

Mentalita oběti je mentalita malého,

věčně neuspokojeného a nespokojeného dítěte

Člověka, jehož důležité potřeby

nebyly v dětství uspokojeny, ale taky klidně

člověka, který měl slabé rodiče a kteří mu

nedokázali laskavě i přesvědčivě vysvětlit,

že i druzí mají své potřeby, že „kruhy“

nás lidí se kříží a že ideální či okamžité

uspokojení většinou není možné

…

Mentalitu oběti tedy mají i lidé, jejichž rodiče

se mohli strhnout, aby dítěti vyhověli, ale

neuměli vyhovět sobě, vyčerpávali se a sami

pak sklouzávali k mentalitě oběti

a dítěti jeho potřeby vyčítali či před nimi prchali

…

Mentalitu oběti mají i lidé, kteří dítěti

neuměli vysvětlit, jak funguje svět

- že my, lidé, nejsme telepatickým

živočišným druhem, že je potřeba o svém

vnitřním světě s druhým mluvit a pak dlouho

naslouchat vyprávění o potřebách druhého

A dělat to znova a znova, protože

každý z lidí, těch chodících záhad,

je zvyklý na své vidění světa a trvá dlouho,

než druhého vůbec uslyší a udělá v sobě

místo pro kolečko nebo hřídelku druhého

…

Pokud nám rodiče nevysvětlili, jak mít

úctu k potřebám druhého, vnímat je,

vůbec je uvažovat, a jak bez zloby hledat

průniky, nemáme v brašničce

skoro žádné nástroje ke zvládání situací

v dlouhodobých vztazích

K jakémusi aspoň základnímu sebeuspokojení

a vytváření pocitu vnitřní rovnováhy

používáme stále dokola staré, ohmatané

torzo vercajku, co nám chrastí v brašně:

sebelítost a hněv, ty oddané samožery

…

V hlavičkách nám i v padesáti stále krouží

staré, nevědomé, ukřivděné konstrukce

malého dítěte:

Měla by na mně pořád myslet, domýšlet se,

co potřebuji, po čem toužím

Nepochybně to umí, máma je přece

všemocná, ale nechce

Za všechno by mě měla oceňovat,

nadšeně oceňovat

Měla by chtít přesně to, co pro ni vymyslím,

vyrobím, co jí navrhnu, co jí dám a být vděčná

Měla by se na mně dívat, sama od sebe dívat,

kdykoliv to potřebuju

Měla by mě pořád chtít tělesně, i když

vyzařuju negativní emoce

Mělo by stačit, když jí něco řeknu jednou

– v mém světě je ta věc tak důležitá, proto by to

mělo okamžitě dotéct i jí

Když to ani pak nedělá, nemá mě ráda,

jsem jí fuk a takovou mámu (partnerku)

nechci… ale jauuu, chci, jen se změň!

…

Ale neřeknu jí, co potřebuju, to je ohrožující,

nebezpečné a taky ponižující

Budu se zlobit, litovat se a zase zlobit,

a oplatím jí to, že není moje

ideální maminka

…

Všichni si občas v hlavě vytváříme konstrukce

typu: Já toto, tak proč by on/ona nemohla toto?

„Já jsem se dnes rozhodnul: přestěhovat si věci,

zasadit zeleninu, vyluxovat, nakoupit…

Dělám to přece taky pro ni (něj!),

tak ona by mohla pro mě aspoň:

uvařit, umýt po mně moje nádobí, ustlat mi,

být dobře naladěná, chtít mě

…

Ale ne, prostě ne

Jsou to jen rovnice v naší hlavě a často

v nich dokonce není ani kousek logiky!

Já dělám něco, protože to sám chci anebo

to od začátku dělám s ideou, že něco za něco

a druhý by to měl chápat a splnit svou část

kontraktu, který jsem si v hlavě napsal?

…

Řešení je vždy banálně stejné

1. Dělat věci pro sebe, protože je to něco,

co mi dělá dobře

Pak nemusím sčítat a odčítat, jestli

se druhý dost revanšoval

Čím víc se zaměřím na vyrábění blaha

tímto způsobem, tím méně budu

k pocitu uspokojení potřebovat

sebelítost a hněv

2. Být si vědom tendencí cítit se jako oběť

a v zárodku své rovnice zpochybňovat

3. Jít za partnerem a překlenovat

mezeru mezi dvěma světy, laskavě

a trpělivě, tak, jak nás to kdysi měla

naučit maminka:

„Chci tě víc a víc poznávat a vědět,

co potřebuješ a jak se cítíš

Budu se tě pravidelně ptát: Není

v našem vztahu něco, co ti chybí

anebo tě zraňuje?

A sama budu myslet na to, abych

pro tebe byla transparentní,

abys věděl, jak se cítím já

Často ale budu příliš ponořená v proudech

mého vlastního života, a pak tě prosím,

abys za mnou přišel sám

Budu se radovat z každého námětu,

protože to bude vždy začátek cesty

k ještě příjemnějšímu soužití

Dáme si vždy spoustu času na

procítění, jak to vlastně ten druhý má

a k hledání cest, jak zařídit, aby byla

změna zlepšením pro nás všechny

A chci abys věděl, že když se to nepodaří,

nic není konečné

Prostě mi to řekneš a budeme přemýšlet

dál, budeme se znovu a znovu nořit

ke kořenům toho problému, spolu

Protože se máme rádi“

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz