Oběť nechce vidět, že umí i zranit

Mentalita oběti má v sobě ještě jeden prvek,

o kterém se moc nemluví

Člověk, který v dětství trpěl a je zvyklý

zaměřovat svou pozornost k otázce,

jestli mu někdo právě neubližuje, si často

není schopen uvědomit, že on sám

by mohl vytvářet na někoho tlak a ubližovat

A netuší, že to doopravdy dělá

...

Když mně samotné jednoho dne

partner řekl, že se cítí z mých slov pod tlakem,

prodělala jsem skoro šok

Cítila jsem jen silný odpor

Já? Takový mírumilovný člověk?

Já, takový harmonizátor a obětavec?

Já, že bych někoho dostávala pod tlak?

To není možné! Je to jeho chyba!

Jak slabý „kus“ to musí být, že se u mně,

žínky sužované a obětavé, cítí ohrožen

...

Moje „citlivost“, stejně jako adorovaná citlivost

všech lidí pasujících se do oběti,

byla jen citlivostí ke svému vlastnímu zranění

a maximálně ještě ke zranění lidí,

kteří mě ničím nezraňovali

Byla to přecitlivělost k sobě

a necitelnost k partnerovi, pokud mi

právě „ubližoval“

...

Naše zranění jsou si ale rovna

A ať už je pravda kdekoliv

- chovám se skutečně necitlivě, anebo je partner

příliš zraněný a jeho antény přecitlivělé -

skutečností zůstává pocit druhého

Ano, jsme schopni zraňovat, i když

to třeba ani nechceme

...

Pokud máme ve vztahu neshody,

nikdy to není tak, že on ubližuje mně

a já jemu ne

Vždy se i druhý cítí zraněn, třeba jen tím,

že tvrdíme, že nás zraňuje

Jinak by nevstupoval do hádky

...

Charakterová struktura druhého

- tedy systém jeho psychických opevnění -

někdy neumožňuje, aby dal najevo

své rozjitření „slabým“ způsobem

Neumí říct: „Bolí to, cítím se zraněný/á.“

Nechce svůj stav nazývat ublížením

Trvá na tom, že je oprávněně naštvaný

na vás, že jste něco udělali špatně

Ve skutečnosti je tento člověk bolavý,

pouze vyrůstal v rodině, kde se věci

nenazývaly pravým jménem

...

Vždy předpokládejme, že se druhý

může cítit naším chováním ohrožený,

tlačený, že se může cítit nemilovaný

Nemusí to nutně vypovídat něco

o nás samých (i když může)

Je to hlavně výpověď o hlubinách

dětství partnera, o jeho prožívání,

které tu bylo dávno před námi

Třeba jen latentně, vyčkávaje příchodu

vhodného partnera

Zvíře připravené ke skoku

...

Pozorujme, bez viny a obran,

a ptejme se stále: Jak se cítíš?

Jakým způsobem by ti bylo nejmilejší,

abych se dozvídala o tom,

jak prožíváš náš vztah?

Co znamená tvůj hněv?

Co znamená tvoje mlčení?

Co znamená tvůj rychlý souhlas?

Co cítíš, když rychle nesouhlasíš?

Pomůžeš mi tě lépe poznat?

...

A mluvme o sobě i o vztahu

z reálné hladiny svého prožívání

Kdykoliv se podaří, rozhrňme

kruhy zástupné komunikace, bidly

odstrčme záminky k trucování a hněvu

Mluvme o své nejistotě, o strachu,

pocitech tlaku, o falešné pýše

O tom, že je pro nás druhý zdrojem

stability i ohrožení zároveň, podobně

jako pro nás vždy rodiče byli

zdrojem blaženosti i strachu

...

Přijměme, že toto vše ke vztahu patří

a vždy patřilo

Společně plujme v těch málo poznaných vodách

vlastní psychiky

A když bude mít partner (a kdokoliv) pocit,

že ho stahujeme pod hladinu, že se ho

snažíme utopit, odpusťme si

hysterické záchvaty nebo filosofické debaty

a hoďme mu záchranný kruh

On se topí doopravdy a potřebuje

zachránit, byť možná i jen sám před sebou

Porozuměním, objetím, láskou

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz