Komunikační hroty a hrany
Pokud vám rodiče v dětství nevštípili
zásady zralé mezilidské komunikace,
pravděpodobně jí také nevládli
a vaše rodina fungovala ve starém, dobrém
módu prostého přežití
Když jste byli pod stresem, upadali jste
střídavě do stavů
útoku, útěku nebo ochromení
…
Každý člověk má přitom svůj registr
dostupných reakcí poskládaný
trochu jinak
Někomu leží na polici ve výšce očí
čistý hněv, slepá agrese
Někdo tam má sebelítost
smísenou s potlačovaným hněvem
Jiný čistokrevný strach a rychlý ústup
Další tam má položený želví krunýř,
ale když situace sedne a donutí ho
stoupnout si na špičky, objeví někde vzadu
i poněkud zaprášený hněv
…
Nepohodlně se žije s chybějícími
mapami pro život mezi lidmi
V reálu to pak vypadá tak, že dva
spolu sedí, třeba na umělohmotném
obědě v Ikei, mlčky jedí a roste v nich
napětí z nutnosti dohodnout se
na výběru skříně
Cítí tlak a ten jim připomene všechny
tlaky z dávné minulosti
Zoufale hledají správnou reakci
a tlak roste…
…
Ha, muž právě cosi vytáhl z police
v kartotéce své hlavy
V očích se mu zrcadlí všechny dětské prohry
a žena už tuší, že se začne pasovat
do trpitele, zatím v rezignované verzi,
později se možná dostane do ráže
…
Žena zoufale hledá trochu pevné půdy
pro nutný dialog
Tady je něco! Ale je to jen program
naštvané oběti, ne nepodobný
programu partnerovu
(„Ach jak je otravně přecitlivělý!“)
Pak se v ní odkudsi vzedme vlnka strachu
a napadne ji, pro sichr, vzbudit trochu lítosti
(Podívej, jak jsem smutná a slabá…)
Ale to už ten nápad z ringu zase vytlačuje
sumista otrávenosti (Proč to on tak dramatizuje?)
Nakonec už je chaos moc velký a ona
se odpojí a začne si prozpěvovat spolu
s Ikea ampliónem, což on vyhodnotí jako
její nezájem o jeho agónii
…
Prostě se potkali a založili rodinu
dva lidé z nefunkčních domovů
Mluvit spolu umějí, jen dokud není stres
Jakmile dojde na různost názorů,
propadnou do dětství a očekávají,
že se nedomluví, že budou nepochopeni,
odsouzeni, znevýhodněni… a že si budou
muset místo pro život vybojovat
anebo si ho nějak slepit uvnitř sebe
bez rozhovoru a vyjasňování s druhým
…
Neznají pocit, že vše je bezpečné, že jde
jen o to vyjasňovat si nejednotnosti ve vnímání
Právě rodiče totiž učí děti zorientovat se
v sítích mezilidských vztahů a jsou jejich
prvními překladateli emocí
„Vidím správně, že se teď zlobíš?
Zdá se mi, že bys si přál…“
…
Pokud namísto toho rodiče děti jen okřikovali
a požadovali „průměrné chování“
(nekřič, mluv normálně, nevztekej se tolik…),
tyto děti, když dospějí, nemají ani
psychickou odolnost, ani nástroje, jak
řešit konflikty
Umí se jen přetlačovat, utíkat, ustrnout,
litovat se a odsuzovat
…
První pokusy o zralejší komunikaci
jsou pak nesmírně náročné
Například žena už nechce útočit, ale nedokáže
zatím nechat věci být, stále cítí, že musí
okamžitě, aspoň nějak, reagovat
A tak může její první krok spočívat
v nahrazení „hrotů hranami“
…
Už nepůjde do boje, do hádky… ale partnerovi
namísto toho řekne: „Zdá se mi, že se cítíš
přetížený, protože jsi tento týden dělal
dětem svačiny.“ A chtělo by se jí dodat postaru:
„Tak je to vždycky – vyneseš koš a hned
máš pocit, že v domácnosti děláš všechno.
Já připravuju svačinky celý jejich život a taky
za to nechci metál.“ Namísto hrotu ale použije
hranu, náznak vlastní hranice:
„Děkuji ti za to. Já celá léta miluju ta rána,
svačinkování, ale teď jsem nestíhala
a moc jsi mi pomohl.“
…
Potřebujeme denně pracovat na rozpojení
těch starých autopilotních dvojiček:
Druhý si stěžuje = myslí si, že jsem špatný
Druhý neplní má přání = je špatný
Různost názorů = bude zle
A rozšiřovat mapu zdravějších reakcí,
testovat je a postupně sílit
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz