Příběh ze sobotních konstelací
Sobotní konstelace byly opět bouřlivé i něžné, dojemné. Konstelace, lépe než jakákoliv jiná technika, dovedou ukázat, jaké věci ve skutečnosti jsou. Stačí se jen uvolnit a nechat příběh, aby se odvíjel sám. Sledovat ty staré záznamy v našich tělech, myslích, srdcích nabrat tvar a odhalit nám, co se v našich životech ve skutečnosti děje. Ne, co si přejeme vidět, ale to, co vidět nechceme, co jsme sami před sebou skryli. Anebo spíš, co zapadalo mnoha sněhy, co mnoho let pokřivilo do nesrozumitelného vzoru.
Hned první konstelace odhalila v pouhých několika minutách, skoro jako by to byly jen vteřiny, principy fungování psychiky jedné z účastnic. Složité pozadí psychiky vlastně mnoha žen a mužů tu bylo jako na dlani v několika syrových obrazech. Tyto a další principy, které v konstelacích odhalujeme (a později se snažíme transformovat) se týkají nás všech a proto, pokud máte chuť, čtěte a nechte na sebe působit následující obrazy:
1. Manžel s manželkou a synkem školou povinným jsou spolu doma. Manžel stojí v ženině dohledu a je pro ni nečitelný. Možná se nezlobí, možná se trošku zlobí. Žena neví a dostává se do křeče a paralýzy. Situace zřejmě tak moc připomíná dávný domov a máminy nebo tátovy nálady! Žena je stísněná, postupně už se dívá jen do země, cítí směsici tíhy, strachu, studu, viny, byť nemá důvod. Propadla se do vnitřního světa, nemá energii na život, na své dítě.
2. Manžel neví, co se s ženou děje a tak jde blíž, aby to zjistil. Chová se vlídně. Žena se uvolní, ale opět jen do paralýzy. Tentokrát to není křečovitý stav, připomíná spíš zhroucení, svého druhu uvolnění. „Máma/táta“ je na chvíli v pohodě, je to úleva, ale bezmoc a pocit vlastní slabosti přetrvává. Žena se dokonce bezvládně opírá o mužovo rameno, ale nevnímá ho a dítě taky ne. Jen odpočívá. Jen na chvíli se uvolnit od věčného stažení, strachu...
3. Manžel poodstoupí, začíná být naštvaný, nastupuje jeho agrese (žena byla z důvodu svého strachu a paralýzy už moc dlouho nedostupná a jeho zmatenost se mění ve vztek). Teprve v této chvíli žena konečně ožívá. Jen mužova agrese ji dokáže vyprostit z paralýzy. Nic menšího nestačí. Prastaré paměťové stopy z dětství dosud vyhodnocovaly, že lepší je podvolit se, odpojit, nevnímat, než se o něco snažit. Teprve velké nebezpečí ji dokáže vyburcovat k aktivitě. Najednou i ona cítí něco agrese, a tím i energie. Tudíž má najednou zájem i o dítě. Poprvé je vidí, jde k němu a hrdě, trochu zpupně se dívá na manžela „Moje dítě mě potřebuje.“
4. Čtvrtou situaci jsme nerozehráli, ale mohla by vypadat klidně takto: Muž tu není, žena je sama nebo mezi jinými lidmi. Její program kontaktu s rodiči není probuzený a ona je živá, klidná a aktivní.
Nejčastější otázky, které mi lidé pokládají, jsou přibližně tyto: „Jak vědět, že je to ten pravý? Jak si dobře vybrat partnera? Kdy poznat, že je čas odejít?“
Ve skutečnosti si vlastně nemůžeme partnera vybrat. Vybírají ho naše programy, naše podvědomí. A většinou ho časem nevědomky dotlačíme k tomu, aby ještě lépe odpovídal programům v naší hlavě. Na podněty zvenčí reagujeme prastarou sekvencí strategií přežití: paralýza taková či onaká, útěk, útok... po něm pocit viny a zase paralýza a útěky...
Toto je jenom jeden jediný příklad vztahového kladkostroje. Pravda bývá skrytá, uvízlá v kříženích starého lanoví a převodových kol. A díky konstelacím jsme konečně schopni ji vidět. A přiznat si pravdu je první krok na cestě k uzdravení. A s troškou pomoci můžeme pak kladkostroj promazat, pár lan přemístit a uvolnit obrovské zásoby energie a nadšení pro život.
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
P.S. Fotka je v tomto případě jen ilustrační. Takto jsme transformovali rané citové deficity (dosycovali chybějící vjemy mateřské lásky) i v sobotu na konstelacích. Toto je ale fotka ze čtvrtečního kurzu Zralý partnerský vztah.