Mechanická spravedlnost
Jeden z principů, na kterých my lidé
stavíme svůj pocit bezpečí,
je spravedlnost
Je to, co se právě děje, fér?
Je se mnou zacházeno stejně
jako s druhými a mohu i do budoucna
věřit v nejvyšší (u nás doma, v práci... )
existující standard zacházení?
...
Nicméně obsah tohoto principu
vnímá každý jinak
Jako skoro vždy, záleží na tom,
jak se spravedlností zacházela
naše původní rodina, ve které
jsme vyrůstali
...
Pokud rodiče nezažili pocity hojnosti,
porozumění a osvíceného
vytváření rovnováhy mezi členy rodiny,
uplatňují ve svých vlastních rodinách
mechanickou spravedlnost
...
Mechanická spravedlnost je založená
na nedostatku zdrojů, nedostatku empatie,
malé kompetenci pro vytváření rozhodnutí,
nedůvěře a malé psychické odolnosti
Starší dítě musí ustoupit mladšímu
Slabší musí ustoupit silnějšímu
Ten, kdo něco má, musí dát, zejména
pokud tím umlčí něčí nepříjemné emoce
Rodiče neumí vytvořit dětem prostředí,
ve kterém je jejich vlastnictví v bezpečí
Nerespektuje se svobodná vůle
...
Tento výchovný styl později vede
k žárlivému střežení si svého vlastnictví
a neochotě při vynakládání své energie
Vše jde „z ručky do ručky“ anebo
„když já udělám tohle, tak ty...“
A mezi vynaložením mých prostředků
či mé tělesné energie
a protihodnotou či protislužbou
nesmí uplynout delší doba
Čím nižší úroveň mé schopnosti
vytvářet spravedlnosti, tím je také
menší nadhled a schopnost započítávat
i „jinou měnu“, jiné aktivity druhého:
Já umyju nádobí a ty umyješ nádobí
Já dám peníze, ty dáš peníze
...
Nebere se ohled na kontext
Na to, zda například druhý, poskytuje
určitou energii v jiné oblasti, kde je
kompetentnější a radostnější
A že takového jsem si ho našel, jen teď
- pod vlivem svých starých křivd -
z něj chci udělat sebe
Třeba někoho, kdo rád vaří
Úzkost a hněv plynoucí ze starých zážitků
a železná košile tuhých principů
jsou prostě silnější, než rozum
...
Může to ale být i jinak
Namísto mechanické spravedlnosti
můžeme pěstovat princip tvořivé spolupráce
Vyznačuje se důvěrou, tvořivostí a flexibilitou
Už malé děti můžeme učit:
„Ano, je to tvoje kolo a mechanicky na něj
máš právo ty.
Dokonce tě obdivuju, jak vehementně si umíš
bránit svá práva.
Ale příště, když budeš po bratříčkovi
něco chtít ty, pak zase ty nebudeš mít nic.
Myslíš, že byste dokázali vymyslet, jak
si vzájemně vyhovět?“
...
A k našemu překvapení se i malé děti
dokážou dohodnout.
Starší třeba začne vozit druhého, anebo mu
po dobu ježdění
půjčí svou oblíbenou hračku
Dítě, které najde řešení obtížné situace
si navíc rozvíjí pocit víry v sebe
...
Člověk, který je vychován v ovzduší
přejícnosti, empatie, lásky, spolupráce,
má pozitivní očekávání do budoucna
Očekává, že druzí mu chtějí vyhovět
a že on sám je schopen přicházet
se zajímavými návrhy
na průnik potřeb dvou lidí
...
Takový člověk se neptá:
Je tohle teď, v téhle chvíli, absolutně fér?
Je to teď okamžitě fifty-fifty?
Namísto toho se ptá:
Jak bych ti mohl vyhovět?
Jak bych ti mohl vyhovět tak,
abychom byli oba spokojeni?
Možná už teď vím o něčem, co ty
děláš nebo dáváš rád a já to potřebuji
Anebo už na to ani nemyslím, jen vím,
že příště se zase ty sám sebe
- dřív, než cokoliv jiného -
budeš ptát:
Jak ti můžu vyhovět?
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
