Jak spát a mít prostor pro sebe, když živím rodinu?
Dnešní článek je reakcí na podnět, který mi přišel od čtenáře. Se svolením otiskuji podnět a po něm následuje článek.
Dobrý den, Iveto, se zájmem jsem si přečetl Váš příspěvek Život v hlavě, epidemie dneška a všechna v něm uvedená pozorování mě velmi oslovila. Také vidím, jak je okolní prostředí nastaveno k tomu, aby odvádělo pozornost od vlastního prožívání a těla. Nicméně závěrečné rady mi přišly nadsazené a těžko použitelné v mojí realitě zaměstnance. Má reakce pod příspěvkem v uzavřené FB skupině doslova byla: "Příspěvek se mi líbí, ale tím koncem to Iveta zkazila. To si tak říkám, jestli někdy chodila do práce na (dříve) 42,5 hodiny týdně, dnes 40 h. Uvítal bych něco použitelného v realitě Střední Evropy." Vnímám, že částečně lze uplatnit každou z navrhovaných změn, ale jako samoživitel pětičlenné rodiny nějak nenacházím odvahu tak úplně vždy mluvit pravdu, dovolit si být průzračný, spát ráno kolik potřebuji, místo abych se sebral a šel do zaměstnání, a šel ven z kanceláře, kdykoli mi tam je nepříjemně. Jak dát v takové situaci tělu více prostoru, bez toho aby ke dveřím přišli exekutoři, rodina měla co jíst a kde spát? Těším se na reakci a děkuji za podnětný příspěvek.
JAK SPÁT A MÍT PROSTOR PRO SEBE, KDYŽ MUSÍM ŽIVIT RODINU?
Odpovídám sice na tento dotaz, ale
ve skutečnosti se moje odpověď
týká nás všech
…
Bod, ve kterém se onen muž
(i my všichni ostatní)
dnes nacházíme, je stavba o mnoha patrech,
kde vše souvisí se vším
…
Nic v našich životech není náhodou
Možná se ony nepříjemné závazky,
přepínání se, obětování, nedopřávání si
nabalily jakoby samy od sebe,
nepozorovaně, ujišťuji vás ale, že
se tak stalo na základě neúprosné logiky
vašich vlastních mentálních vzorců
Všechno, co máte ve svém životě,
ve svém životě chcete
(ať je to pocitově sebehorší),
protože se tím bráníte něčemu
ještě horšímu, čeho se vaše psychika
- vědomě či nevědomě –
obává
…
Bohužel žijeme většinou ve velmi
nevědomém módu a ona rovnice mezi
naší obavou a její kompenzací, je dlouhá
Přes celou tabuli, popsanou horečnatým
profesorem z Hollywoodského filmu
Prostírá se napříč časem
Pod X se krčí ubohá maminka, které musím
pomáhat a obětovat se pro její klid
Pod Y strach, abych nebyl jako táta
Pod U můj stud ze sebe, protože když se mnou
táta ani máma netráví rádi čas, znamená to,
že jsem nezajímavý, bez hodnoty
Pod W třeba vysoké nároky táty, který mě
při slabém výkonu ponižuje nebo trestá
Pod Z obavy naší rodiny do třetího kolene,
jestli bude dost peněz na živobytí
…
To už je pěkný šrumec, takový bez přestání
brebentící a dotírající konverzační kus,
trochu Itálie, ale taky Bezruč a
špetka seveřanů, Ibsen v mojí duši
…
Na povrchu to pak vypadá, že se chovám
zcela adekvátně situaci
Živím rodinu, takže pracuji a pracuji,
tlak v kanceláři, tlak i doma, nemám
chvíli pro sebe
Dělám to rád, mám jistý pocit uspokojení,
své blízké miluji, ale radost a uvolnění?
…
Už od dětství jsem každý den upravoval kurz
Takové malé úpravy autopilota, sotva
postřehnutelné… tu sklopit oči před tátou,
tu zatnout zuby a vydržet bez hnutí a odporu,
tu udělat, co se po mně žádá, nejlíp, jak to umím
a stejně být pokárán za přehlédnutý detail,
… a tak střídavě ze vzteku sabotovat a pak zase
v naději na přijetí udělat něco ještě navíc
nebo velkého, jen abych
si zasloužil uznání, přijetí, bezpečí, klid
Čekat, až si všimnou, kolik toho dělám, jak jsem
dobrý, doufat, že bude líp, pak už nedoufat, že
si všimnou oni, ale jednou někdo… tam budu
taky pracovat, dělat, lítat a čekat
…
Čím větší bezmoc, tím více doufání, sítí
nadějí v mozku, sítí činů, kterými se potvrzuji,
prokazuji, poddávám anebo jdu zarytě dopředu,
navzdory únavě, bojuji o sebeúctu, o bezpečí,
o zázrak, že zvyšováním tempa a nasazení
dosáhnu klidu a uvolnění
…
Je to tak odosobněné, mentální, překombinované,
přetaktizované, napjaté, bez dechu, bez
alternativy, koleje, já v nich, odjakživa
…
Desítky škodlivých vzorců
v těle, emocích a myšlenkách
Namísto „Užít si život“, jen „Zvládnout ho“
Namísto „Určuji pravidla“, jen „Hledám, kdo mě ocení“
Namísto „Budu setrvale dělat drobné úpravy kurzu,
abych dělal, co miluji, s lidmi, které miluji, na místě,
které miluji za co nejvíc peněz a
co nejméně času, a s blízkými si nastavil život,
který mi plně vyhovuje“, jen
„Dělám to, co umím,
šlapu do toho, snad mě ocení, snad mě nikdo
nepřeskočí, jsem nahraditelný, bojím se a
takhle mě ta práce už ni nebaví, jsem unavený,
blízcí na mně dotírají, ani doma mě neocení,
nemám chvíli pro sebe, jsem tu vlastně jen pro druhé
… ale nevadí mi to, takhle to v životě prostě je“
…
Máme v sobě omezené vidění svého rodu,
omezenou realitu, spoustu bezmoci
Dosplýváme do určitého zaměstnání a
jsme šťastní, že vůbec někam patříme a že nás
tam oceňují a jsou k nám aspoň slušní
…
Tenhle text nemá žádnou terapeutickou hodnotu,
je to jen pamflet, ale napsaný upřímně
a se soucitem, ženou, která si taky myslela,
že ve svém životě nemá vůbec žádný prostor,
…
Pro pár tipů „Co s tím“, ve smyslu bytí v hlavě z článku
Život v hlavě, epidemie dneška… odkazuji
na můj komentář pod článkem
A k tomu samozřejmě přidat kus práce
na rekonstrukci své osobnosti
Přepis reakcí těla a emocí, naučených na bezmoc,
na zatnutí zubů, na snahu vydržet nebo
se neplodně zlobit či vyklízet pole
(například metodou somatic experiencing či
Pesso Boyden – praktikujeme mj. na našich kurzech)
…
Kdo si pár ústředních zážitků, které v dětství
formovaly jeho osobnost pamatuje,
může přepisovat dokonce adresně,
„aktualizovat“ své vzpomínky z dětství
Nahradit v nich pocity ponížení a bezmoci,
vjemy vlastní síly a kreativním řešením,
které je přijato milujícími rodiči
Pak se začnou dít zázračné změny
i v našem dnešním životě, ale zprvu i jim
budeme klást odpor!
Když jsem odešla ze zaměstnání a začala
budovat svou živnost, byla jsem plná neklidu,
že přeci nemůžu za tak „málo“ práce mít
stejně peněz, jako dříve za celé dny úmoru
…
Stavbu svého života jsme stavěli mnoho let
a je to stavba tmelená emocemi a rozpornými
motivacemi, vyztužená vnitřními konflikty
Je potřeba rozebrat patro po patru,
omést pavučiny z obrazů předků na galerii,
líp se zorientovat v tom závratném Pantheonu
tváří a těl, která stále žijí i ve mně
A být připraven, že v některém
ze zamčených sálů objevím i pár portrétů
sebe sama, na kterých
se skoro nepoznám
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz