Jak spát a mít prostor pro sebe, když živím rodinu?

15/04/2019

Dnešní článek je reakcí na podnět, který mi přišel od čtenáře. Se svolením otiskuji podnět a po něm následuje článek.

 

Dobrý den, Iveto, 

se zájmem jsem si přečetl Váš příspěvek Život v hlavě, epidemie dneška a 
všechna v něm uvedená pozorování mě velmi oslovila. Také vidím, jak je okolní 
prostředí nastaveno k tomu, aby odvádělo pozornost od vlastního prožívání a 
těla. 

Nicméně závěrečné rady mi přišly nadsazené a těžko použitelné v mojí realitě 
zaměstnance. Má reakce pod příspěvkem v uzavřené FB skupině doslova byla: 
"Příspěvek se mi líbí, ale tím koncem to Iveta zkazila. To si tak říkám, jestli 
někdy chodila do práce na (dříve) 42,5 hodiny týdně, dnes 40 h. Uvítal bych 
něco použitelného v realitě Střední Evropy." 

Vnímám, že částečně lze uplatnit každou z navrhovaných změn, ale jako 
samoživitel pětičlenné rodiny nějak nenacházím odvahu tak úplně vždy mluvit 
pravdu, dovolit si být průzračný, spát ráno kolik potřebuji, místo abych se 
sebral a šel do zaměstnání, a šel ven z kanceláře, kdykoli mi tam je 
nepříjemně. Jak dát v takové situaci tělu více prostoru, bez toho aby ke dveřím 
přišli exekutoři, rodina měla co jíst a kde spát? 

Těším se na reakci a děkuji za podnětný příspěvek. 

 

JAK SPÁT A MÍT PROSTOR PRO SEBE, KDYŽ MUSÍM ŽIVIT RODINU?

 

Odpovídám sice na tento dotaz, ale

ve skutečnosti se moje odpověď

týká nás všech

Bod, ve kterém se onen muž

(i my všichni ostatní)

dnes nacházíme, je stavba o mnoha patrech,

kde vše souvisí se vším

Nic v našich životech není náhodou

Možná se ony nepříjemné závazky,

přepínání se, obětování, nedopřávání si

nabalily jakoby samy od sebe,

nepozorovaně, ujišťuji vás ale, že

se tak stalo na základě neúprosné logiky

vašich vlastních mentálních vzorců

Všechno, co máte ve svém životě,

ve svém životě chcete

(ať je to pocitově sebehorší),

protože se tím bráníte něčemu

ještě horšímu, čeho se vaše psychika

- vědomě či nevědomě –

obává

Bohužel žijeme většinou ve velmi

nevědomém módu a ona rovnice mezi

naší obavou a její kompenzací, je dlouhá

Přes celou tabuli, popsanou horečnatým

profesorem z Hollywoodského filmu

Prostírá se napříč časem

Pod X se krčí ubohá maminka, které musím

pomáhat a obětovat se pro její klid

Pod Y strach, abych nebyl jako táta

Pod U můj stud ze sebe, protože když se mnou

táta ani máma netráví rádi čas, znamená to,

že jsem nezajímavý, bez hodnoty

Pod W třeba vysoké nároky táty, který mě

při slabém výkonu ponižuje nebo trestá

Pod Z obavy naší rodiny do třetího kolene,

jestli bude dost peněz na živobytí

To už je pěkný šrumec, takový bez přestání

brebentící a dotírající konverzační kus,

trochu Itálie, ale taky Bezruč a

špetka seveřanů, Ibsen v mojí duši

Na povrchu to pak vypadá, že se chovám

zcela adekvátně situaci

Živím rodinu, takže pracuji a pracuji,

tlak v kanceláři, tlak i doma, nemám

chvíli pro sebe

Dělám to rád, mám jistý pocit uspokojení,

své blízké miluji, ale radost a uvolnění?

Už od dětství jsem každý den upravoval kurz

Takové malé úpravy autopilota, sotva

postřehnutelné… tu sklopit oči před tátou,

tu zatnout zuby a vydržet bez hnutí a odporu,

tu udělat, co se po mně žádá, nejlíp, jak to umím

a stejně být pokárán za přehlédnutý detail,

… a tak střídavě ze vzteku sabotovat a pak zase

v naději na přijetí udělat něco ještě navíc

nebo velkého, jen abych

si zasloužil uznání, přijetí, bezpečí, klid

Čekat, až si všimnou, kolik toho dělám, jak jsem

dobrý, doufat, že bude líp, pak už nedoufat, že

si všimnou oni, ale jednou někdo… tam budu

taky pracovat, dělat, lítat a čekat

Čím větší bezmoc, tím více doufání, sítí

nadějí v mozku, sítí činů, kterými se potvrzuji,

prokazuji, poddávám anebo jdu zarytě dopředu,

navzdory únavě, bojuji o sebeúctu, o bezpečí,

o zázrak, že zvyšováním tempa a nasazení

dosáhnu klidu a uvolnění

Je to tak odosobněné, mentální, překombinované,

přetaktizované, napjaté, bez dechu, bez

alternativy, koleje, já v nich, odjakživa

Desítky škodlivých vzorců

v těle, emocích a myšlenkách

Namísto „Užít si život“, jen „Zvládnout ho“

Namísto „Určuji pravidla“, jen „Hledám, kdo mě ocení“

Namísto „Budu setrvale dělat drobné úpravy kurzu,

abych dělal, co miluji, s lidmi, které miluji, na místě,

které miluji za co nejvíc peněz a

co nejméně času, a s blízkými si nastavil život,

který mi plně vyhovuje“, jen

„Dělám to, co umím,

šlapu do toho, snad mě ocení, snad mě nikdo

nepřeskočí, jsem nahraditelný, bojím se a

takhle mě ta práce už ni nebaví, jsem unavený,

blízcí na mně dotírají, ani doma mě neocení,

nemám chvíli pro sebe, jsem tu vlastně jen pro druhé

… ale nevadí mi to, takhle to v životě prostě je“

Máme v sobě omezené vidění svého rodu,

omezenou realitu, spoustu bezmoci

Dosplýváme do určitého zaměstnání a

jsme šťastní, že vůbec někam patříme a že nás

tam oceňují a jsou k nám aspoň slušní

Tenhle text nemá žádnou terapeutickou hodnotu,

je to jen pamflet, ale napsaný upřímně

a se soucitem, ženou, která si taky myslela,

že ve svém životě nemá vůbec žádný prostor,

Pro pár tipů „Co s tím“, ve smyslu bytí v hlavě z článku

Život v hlavě, epidemie dneška… odkazuji

na můj komentář pod článkem

A k tomu samozřejmě přidat kus práce

na rekonstrukci své osobnosti

Přepis reakcí těla a emocí, naučených na bezmoc,

na zatnutí zubů, na snahu vydržet nebo

se neplodně zlobit či vyklízet pole

(například metodou somatic experiencing či

Pesso Boyden – praktikujeme mj. na našich kurzech)

Kdo si pár ústředních zážitků, které v dětství

formovaly jeho osobnost pamatuje,

může přepisovat dokonce adresně,

„aktualizovat“ své vzpomínky z dětství

Nahradit v nich pocity ponížení a bezmoci,

vjemy vlastní síly a kreativním řešením,

které je přijato milujícími rodiči

Pak se začnou dít zázračné změny

i v našem dnešním životě, ale zprvu i jim

budeme klást odpor!

Když jsem odešla ze zaměstnání a začala

budovat svou živnost, byla jsem plná neklidu,

že přeci nemůžu za tak „málo“ práce mít

stejně peněz, jako dříve za celé dny úmoru

Stavbu svého života jsme stavěli mnoho let

a je to stavba tmelená emocemi a rozpornými

motivacemi, vyztužená vnitřními konflikty

Je potřeba rozebrat patro po patru,

omést pavučiny z obrazů předků na galerii,

líp se zorientovat v tom závratném Pantheonu

tváří a těl, která stále žijí i ve mně

A být připraven, že v některém

ze zamčených sálů objevím i pár portrétů

sebe sama, na kterých

se skoro nepoznám

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

 

 

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články