Proč je pro toužícího člověka tak atraktivní vyhýbavý partner

Většina energie partnerů ve vztahu

se spotřebovává na jejich snahu

udržet si mezi sebou ideální vzdálenost

V poslední době jsem o tom už psala

například v článku Toužící žena, vyhýbavý muž

https://www.facebook.com/iveta.havlova.944/posts/10157163043792855

...

Typ vztahového chování si s sebou

většinou neseme už od útlého dětství

Byl počat v kaskádě doteků, pohledu a prožitků

vazby miminka a batolátka k mamince,

a lehce dotvarován vztahem k tatínkovi a

také pozorováním vztahu rodičů

To je směs, ze které je upečen náš typ

vztahové vazby, hlavní ingrediencí však

zřejmě zůstává nejranější vazba na mámu

...

Pokud se ve vztahu sejdou dva, z nichž

jeden má úzkostný (toužící) typ vazby

a druhý vyhýbavý typ vazby, je snaha

o zachování ideální blízkosti

neřešitelným problémem

...

Přemýšlela a zkoumala jsem, proč se tito dva

tak častou sejdou ve vztahu,

v naprosto frustrujícím (pro vyhýbavého) a

neuspokojivém až bolestném (pro toužícího)

...

Jak bolestné toužení, tak vyhýbavost ve vztahu

jsou kategorie NEJISTÉ VZTAHOVÉ VAZBY

a jsou důsledkem citové deprivace v dětství

(určitá vyhýbavost může sice vzniknout i později

v dětství naopak přílišnou a nepříjemnou blízkostí

rodičů, tento člověk však není cele vyhýbavcem,

má zachovánu touhu po blízkosti)

...

Čím větší deprivace v dětství, čím větší nejistota,

čím nepříjemnější pocity neopětované touhy,

tím vyhýbavější postoj k blízkosti vzniká

Vyhýbavá vztahová vazby je tudíž důsledkem

těžšího vztahového zranění,

než úzkostná (toužící) vazba

Zatímco jeden z nich má ještě zachovánu

přirozenou lidskou touhu po blízkosti,

druhý se blízkosti děsí

Chování v období zamilovanosti se nepočítá

- Vyhýbavému se vlivem euforie a hormonů

po určitou dobu podaří setřást okovy děsu z blízkosti

a může se projevovat dokonce jako ten, který pronásleduje

- Toužící (který byl už tolikrát zklamán, tolikrát strádal)

zase posílen štamprlí hormonů může „posílit“

a působit jako suverén, který si chce dát načas

...

Proč se tedy tito dva potkají ve vztahu?

„Sedne snad Toužící na lep“ převleku Vyhýbavého

a doufá, že potkal vřelého mazlíka?

Nechá se snad Vyhýbavý zmást převlekem Touživce

a věří, že potkal někoho tak skvěle nezávislého,

jako je on sám?

...

Pochybuji o tom

Po mnoha letech práce s regresemi a konstelacemi

jsem si jistá, že ve skutečnosti reagujeme

na reálnou rovinu prožívání druhého

Věřím, že si druhého většinou vybíráme

naprosto neomylně

...

V našem nitru funguje počítač s obrovskou

výpočetní kapacitou

Ten v každé chvíli ví, jaká je naše momentální

nejvyšší priorita

Ta odvisí od naší energetické úrovně

...

Pokud máme dost energie na to, projít novým

retraumatizačním cyklem a případně

dovršit a přepsat trauma z dětství,

potkáme se s kopií našeho rodiče a prožijeme

znovu svou deprivaci

Pokud připraveni nejsme, vybereme si partnera

na „oddechový čas“

Někoho, kdo naše zranění nebude dráždit

Jakmile se ovšem trochu sebereme,

dobijeme baterky, začneme se nudit

či nesmyslně vzplaneme pro někoho, kdo má

potenciál oživit naše zranění

...

Nahlédnout a přepsat trauma, to je podle mého,

největší motivací psychiky

Pokud na to schází energie, obdaruje nás

vhodnou kompenzací

...

Toužící člověk, který tedy má zachovánu schopnost

v hloubi duše toužit po své původní mamince,

okamžitě rozpozná v mikromimice Vyhýbavého

svou matku

V tom, jak přerušuje oční kontakt, jakým způsobem

se dotýká, jak jemně ucukne, jak se malinko

pootočí, aby splývání při objetí nebylo úplné,

jak se nadechne až po ukončení objetí...

Okamžitě po něm zatouží, protože v dětství nikdy

nepřestal doufat, že nakonec dokáže svou mámu získat

...

Vyhýbavý, který touhu po své skutečné mámě

pohřbil velice hluboko, tak, že ji skoro úplně

vymazal, už dokáže toužit jen po ideálu

Po někom, kdo je velmi rozdílný od jeho matky

A tím je jedině hladový Touživec

...

Ve skutečnosti touží oba po tom samém

V různé hloubce své osobnosti

touží, velmi silně, po mámě

Oba mají stejnou životní zkušenost,

někde v hloubce jsou „druhy v bolesti“

...

Toužící tu bolest v očích svého druha vidí

Někdy, když zrovna sám není oslepený svou trýzní,

mu jeho Vyhýbavý partner připadá tak bezbranný,

nevybavený slovy a gesty k vyjádření touhy,

němý, slepý a hluchý ke své hluboké potřebě

Neviňátko, kulhající ve svém lidství, oloupené

o slast intimity, děťátko, trpící (mylným) dojmem,

že se ho jeho máma skoro štítila, jak jinak,

když se k němu obracela zády a ucukávala

před jeho ručičkama, nožkama, kůží

...

Vyhýbavý zase ve svém partnerovi vnímá

měkkoučké teplo pokojů vystlaných

perskými koberci a sametem, vůni heřmánku,

teplo a blízkost, která mu chybí, která mu

tak bolestně chyběla, až se stala cizí a děsivou

A přesto... vábí, nikdy nemůže přestat vábit

...

Potkají se, zamilují se, vznášejí se, pak trpí

... až sem vše ovládá neúprosná logika věci

Co ale bude následovat dál, závisí

jen na nich

Na tom, na jakou úroveň vědomí budou schopni

se povznést, jak budou ochotni kutat v zasypaných

chodbách dolů v sobě,

jak se budou zajímat o vnitřní svět partnera,

jak budou ochotni poslouchat, učit se jeden

od druhého, jak budou schopni soucítit

a pracovat na sobě každý zvlášť

i hledat společnou půdu pro život

O tom zase jindy v samostatném článku

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz