Z nuly na sto (komunikační styl plodící odcizení)
„Já ještě ani nevím, o co jde
a on už je v bodě tisíc, už křičí, argumentuje,
rozvíjí teze o vadách mého charakteru…“
líčí partnerskou výměnu názorů
jedna moje přítelkyně
…
„Hodně jsem se popíral, když jsem
mu dovolil používat moje věci,
ten tlak ve mně rostl, a pak jsem
prostě přišel a nastolil pořádek.
Bylo to rychlé a příliš jsem nehleděl
na jeho city, protože už jsem byl
úplně na dně s energií a
na huntě s nervama. Něco ve mně
křičelo: Braň si svoje práva!“
…
„Už jsem usínal, když mě probudilo dupání
na schodech. Taková bezohlednost!“
…
Tento vzorec chování je v mnoha rodinách
něco jako rodinné stříbro
Leští se, cídí, uchovává pro
mnoho budoucích generací
Celá jeho kovová konstrukce spočívá
na černém sametu přesvědčení,
že mi bude ukřivděno, ublíženo
a že mi druhý ublížit chce
…
Začíná to tím, že neznáš svoje potřeby
anebo jsi zvyklý je potlačovat, a tak
se o sebe neumíš postarat
Neumíš lidem dopředu říct, co potřebuješ
Anebo nedokážeš pochopit,
že nestačí říct to jednou a dokonce
často nestačí říct to několikrát
…
Nevíš, že kontakty mezi lidmi jsou
o neustálé komunikaci a učení se, jak můžeme
druhému pomoci nás lépe pochopit
Nevíš, že i když nás druhý pochopí, potřebuje
rovněž najít v dané rovnici sám sebe
Potřebuje čas na to vymanit se z úleku,
že je něco špatně
Potřebuje čas na to, aby vybředl
z instinktivní obrany útokem nebo útěkem
A někdy potřebuje i pomoc,
aby přišel na to, jak nám může vyjít vstříc
bez popření sebe samého
…
„Už jsem mu to řekl třikrát.“
„Nebudu ho vodit za ručičku.“
„Je přece jasné, že nemá hlučet, sahat
na moje věci, přemisťovat moje věci,
hrát si s mobilem, když mluvím…“
„To si nenechám líbit!“
…
Učíme se to v dětství
Rodič nedá jasná pravidla
Anebo dá pravidla, která jsou nefér
anebo nepochopitelná, anebo nejsou
sdělena způsobem, který pěstuje v dítěti
vědomí vzájemné pomoci a solidarity
Anebo rodič nepomůže dítěti najít cestu,
jak si vybudovat pozitivní návyky
Prostě jen požaduje, tvrdě či hystericky,
bez hlubšího vysvětlení, jak věci fungují
a proč, bez prostoru pro postupné
učení se, bez tolerance k vzepření se
či chybám
…
Anebo se rodič dokonce na dítěti teprve učí,
jaké jsou jeho vlastní potřeby
A v okamžiku, kdy pocítí frustraci z nenaplněné
potřeby či překročení svých hranic,
neumí nahlédnout situaci z širší perspektivy,
neví, že nevytvořil podmínky pro hladké fungování
a neumí se emočně regulovat
Prostě jen vybuchne a nastolí důsledky
„Z nuly na sto kilometrů v hodině
za tři vteřiny“
…
Dítě ještě ani neví, o co jde
a rodič už je v bodě tisíc
Teprve zpracovává šok z rodičova tónu,
nemá kapacitu slyšet obsah slov,
nekontroluje své pohyby… a už dostalo
vynadáno anebo bylo potrestáno
…
A tenhle způsob existence potom začneme
praktikovat i my sami
Nevíme, co potřebujeme anebo doufáme, že to
druzí pochopí sami, popíráme se, sloužíme,
přemáháme se, oddalujeme výbuch, disharmonii,
repetíme si v duchu: „To snad není pravda…
to nebudu řešit… jak může… přece musí vědět…
… přece jsem to už říkal… dá rozum, že…“
A pak už jen exploze „spravedlivého“ hněvu
a obhajování svých „pošlapaných“ práv
…
Potřebujeme se naučit vnímat své pocity
mluvit o nich s druhým, co nejdříve
Vysvětlovat, proč něco chceme
Vysvětlovat, proč něco nechceme, neschvalujeme
nebo nedáme poté, co jsme to předtím chtěli,
schvalovali nebo dali
Vysvětlovat i to, proč neděláme něco,
co jsme slíbili a zajímat se o to, proč druhý
nedělá to, co slíbil
A dávat spoustu času druhému, aby se
v situaci zorientoval
…
Nehleďme tolik na vnější rovinu „CO“,
ale na hlubší vrstvu „PROČ“
Nemluvme o principech:
Mám právo
Toto je můj dům
Po desáté se nehlučí
Ale o pocitech: „Když hlučíš, když já
už jsem v posteli a usínám, mám pocit,
že jsem bezmocný a že si mě nevážíš.“
Vyhněme se plané hádce o principech
(jaký má kdo názor na dobré chování
anebo na co máme právo)
a přejděme k pocitům, které nás řídí a
najednou víme, že se třeba dupáním na schodech
druhý (ze svých vlastních historických důvodů) cítí
ohrožený, bezmocný, dokonce zneuctěný
…
A pak máme možnost říct partnerovi nebo spolubydlícímu:
„Když jsem šla po schodech, byla jsem ještě
v myšlenkách u telefonátu s mámou a vůbec jsem
nevěděla, že dupu. A ani ve snu by mě nenapadlo
chtít tě dupáním zneuctít. Je mi líto, že ses
tak cítil.“
…
Buďme transparentní, otevření, neschovávejme
se za principy, pěstujme vzájemné pochopení
hlubších motivů našeho chování a hledejme
průsečíky, rovnováhu mezi námi a lidmi kolem nás
A dejme si na to společně dost času
- naše nervová soustava není Ferrari
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz