Z nuly na sto (komunikační styl plodící odcizení)


„Já ještě ani nevím, o co jde

a on už je v bodě tisíc, už křičí, argumentuje,

rozvíjí teze o vadách mého charakteru…“

líčí partnerskou výměnu názorů

jedna moje přítelkyně

„Hodně jsem se popíral, když jsem

mu dovolil používat moje věci,

ten tlak ve mně rostl, a pak jsem

prostě přišel a nastolil pořádek.

Bylo to rychlé a příliš jsem nehleděl

na jeho city, protože už jsem byl

úplně na dně s energií a

na huntě s nervama. Něco ve mně

křičelo: Braň si svoje práva!“

„Už jsem usínal, když mě probudilo dupání

na schodech. Taková bezohlednost!“

Tento vzorec chování je v mnoha rodinách

něco jako rodinné stříbro

Leští se, cídí, uchovává pro

mnoho budoucích generací

Celá jeho kovová konstrukce spočívá

na černém sametu přesvědčení,

že mi bude ukřivděno, ublíženo

a že mi druhý ublížit chce

Začíná to tím, že neznáš svoje potřeby

anebo jsi zvyklý je potlačovat, a tak

se o sebe neumíš postarat

Neumíš lidem dopředu říct, co potřebuješ

Anebo nedokážeš pochopit,

že nestačí říct to jednou a dokonce

často nestačí říct to několikrát

Nevíš, že kontakty mezi lidmi jsou

o neustálé komunikaci a učení se, jak můžeme

druhému pomoci nás lépe pochopit

Nevíš, že i když nás druhý pochopí, potřebuje

rovněž najít v dané rovnici sám sebe

Potřebuje čas na to vymanit se z úleku,

že je něco špatně

Potřebuje čas na to, aby vybředl

z instinktivní obrany útokem nebo útěkem

A někdy potřebuje i pomoc,

aby přišel na to, jak nám může vyjít vstříc

bez popření sebe samého

„Už jsem mu to řekl třikrát.“

„Nebudu ho vodit za ručičku.“

„Je přece jasné, že nemá hlučet, sahat

na moje věci, přemisťovat moje věci,

hrát si s mobilem, když mluvím…“

„To si nenechám líbit!“

Učíme se to v dětství

Rodič nedá jasná pravidla

Anebo dá pravidla, která jsou nefér

anebo nepochopitelná, anebo nejsou

sdělena způsobem, který pěstuje v dítěti

vědomí vzájemné pomoci a solidarity

Anebo rodič nepomůže dítěti najít cestu,

jak si vybudovat pozitivní návyky

Prostě jen požaduje, tvrdě či hystericky,

bez hlubšího vysvětlení, jak věci fungují

a proč, bez prostoru pro postupné

učení se, bez tolerance k vzepření se

či chybám

Anebo se rodič dokonce na dítěti teprve učí,

jaké jsou jeho vlastní potřeby

A v okamžiku, kdy pocítí frustraci z nenaplněné

potřeby či překročení svých hranic,

neumí nahlédnout situaci z širší perspektivy,

neví, že nevytvořil podmínky pro hladké fungování

a neumí se emočně regulovat

Prostě jen vybuchne a nastolí důsledky

„Z nuly na sto kilometrů v hodině

za tři vteřiny“

Dítě ještě ani neví, o co jde

a rodič už je v bodě tisíc

Teprve zpracovává šok z rodičova tónu,

nemá kapacitu slyšet obsah slov,

nekontroluje své pohyby… a už dostalo

vynadáno anebo bylo potrestáno

A tenhle způsob existence potom začneme

praktikovat i my sami

Nevíme, co potřebujeme anebo doufáme, že to

druzí pochopí sami, popíráme se, sloužíme,

přemáháme se, oddalujeme výbuch, disharmonii,

repetíme si v duchu: „To snad není pravda…

to nebudu řešit… jak může… přece musí vědět…

… přece jsem to už říkal… dá rozum, že…“

A pak už jen exploze „spravedlivého“ hněvu

a obhajování svých „pošlapaných“ práv

Potřebujeme se naučit vnímat své pocity

mluvit o nich s druhým, co nejdříve

Vysvětlovat, proč něco chceme

Vysvětlovat, proč něco nechceme, neschvalujeme

nebo nedáme poté, co jsme to předtím chtěli,

schvalovali nebo dali

Vysvětlovat i to, proč neděláme něco,

co jsme slíbili a zajímat se o to, proč druhý

nedělá to, co slíbil

A dávat spoustu času druhému, aby se

v situaci zorientoval

Nehleďme tolik na vnější rovinu „CO“,

ale na hlubší vrstvu „PROČ“

Nemluvme o principech:

Mám právo

Toto je můj dům

Po desáté se nehlučí

Ale o pocitech: „Když hlučíš, když já

už jsem v posteli a usínám, mám pocit,

že jsem bezmocný a že si mě nevážíš.“

Vyhněme se plané hádce o principech

(jaký má kdo názor na dobré chování

anebo na co máme právo)

a přejděme k pocitům, které nás řídí a

najednou víme, že se třeba dupáním na schodech

druhý (ze svých vlastních historických důvodů) cítí

ohrožený, bezmocný, dokonce zneuctěný

A pak máme možnost říct partnerovi nebo spolubydlícímu:

„Když jsem šla po schodech, byla jsem ještě

v myšlenkách u telefonátu s mámou a vůbec jsem

nevěděla, že dupu. A ani ve snu by mě nenapadlo

chtít tě dupáním zneuctít. Je mi líto, že ses

tak cítil.“

Buďme transparentní, otevření, neschovávejme

se za principy, pěstujme vzájemné pochopení

hlubších motivů našeho chování a hledejme

průsečíky, rovnováhu mezi námi a lidmi kolem nás

A dejme si na to společně dost času

- naše nervová soustava není Ferrari

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon