Program: Stala se strašná chyba, která už nepůjde napravit

Většina lidí, kteří v dospělosti

neaktualizovali svůj dětský software

a stále ještě fungují na programech dětství,

se děsí chyby

Něco nedomyslet, nevědět, zapomenout,

neumět, projevit se jako někdo, kdo zapomněl

myslet na druhé… a být přitom přistižen,

odhalen nebo zkritizován, to je pohroma

…

Tím to ale nekončí

Pokud zároveň svědek našeho „selhání“

umí zmáčknout správný knoflík,

kterým se u nás spíná pocit viny,

může se nám v hlavě začít odvíjet

dokonce apokalyptický monolog:

„Stalo se něco strašného,

strašná chyba, která už nepůjde napravit.“

Hrdlo se úží, u srdce píchá, končí svět

…

Ve skutečnosti je to jen autopilot,

paměťová stopa, ve které máme nahránu

reakci našich rodičů na, většinou,

naprosto banální situace

…

Rodič, který byl sám vychován

bytostmi napjatými jak struny,

prostě jen reaguje panicky na jakékoliv

malé nedopatření, chaotický pohyb,

změnu plánu, hlasitější zvuk,

nenaplněné očekávání

…

Podobně rodič, který má velmi nízkou

hladinu energie, propadá při malých

dětských nezdarech přímo zoufalství

Už předtím jel/a nadoraz a teď ještě aby

prala další pračku,

znovu uspávala mladší dítě,

znovu vysvětlovala vysvětlené,

tišila „zbytečnou“ hádku

…

A tak vybuchne a ze dna svého zoufalství

volá: Cos to udělal? To je strašné!

No, tak to je konec! Všechno jsi pokazil!

Co mám teď asi tak dělat? Všechno zbytečný!

Proč? Jak jsi mohl? Už nikdy ti… !

Křičí, hroutí se, vyhrožuje

Odtud, z reakce našich vyčerpaných rodičů,

pramení naše zkraty, panika a sebeobviňování

…

Zdravý rodič

(kterým se naši rodiče většinou, s ohledem

na své vlastní dětství, neměli šanci stát)

není stíhán tolika

zkraty, panikami, vnitřními konflikty,

nefunkčními programy, které obírají

o životní energii

Umí o sebe pečovat, regulovat své emoce,

umí s klidem přijímat malé nezdary a jednat

k jejich nápravě, nemá instalován

program sebebičování (a tím i bičování)

…

A tak se dokáže při malých i větších nezdarech

zhluboka nadechnout a vydechnout,

zastavit se a klidně popsat dítěti

- které je většinou samo dezorientované -

co se stalo a jaké to má důsledky

Dokáže se i vcítit do dítěte a pomoci mu

se zorientovat i vnitřně, to znamená

pomoci mu uvědomit si, že nezamýšlelo

nic zlého, že bylo jen spontánní a třeba

nemělo nějakou zkušenost, kterou právě teď

udělalo

…

Občas se stane, že dítě něco vyvede naschvál

Úlohou rodiče je pak pomoci dítěti vytrasovat,

jak to puzení vzniklo, kde dítě cítí, že se mu

děje křivda a cítí puzení, svým dětským způsobem,

zjednat rovnováhu

…

Ale to hlavní je, že vědomý rodič

NABÍZÍ ŘEŠENÍ

Dává dítěti možnost situaci napravit

a zachovat či obnovit si důstojnost

A mluví přitom o svých potřebách,

nenálepkuje dítě:

„Probudil jsi miminko brášku. Nechtěl jsi to udělat.

Když se dobře bavíš, občas zapomeneš, že spí.

To je normální, to se stane každému.

Já jsem teď unavená a potřebuju se najíst.

Moc mi pomůže, když si s ním teď budeš

hrát, než se najím… Když se ti něco nepovede,

umíš to napravit. A když se něco nepovede mně,

napravím to zase já.

V naší rodině si pomáháme a má se rádi.“

..

Kéž se nám stále více daří zvědomovat

staré toxické programy a uvědomovat si,

že jsme dobří lidé, kteří občas nemají energii,

něco nevědí, nedomyslí nebo neúmyslně způsobí,

ale že jsme přitom plní dobré vůle anebo

jen nevíme, jak jinak zjednat rovnováhu

A buďme sami sobě dobrým rodičem

Hledejme pro sebe pravdivá vysvětlení i obhajoby

a cesty, jak se důstojně a s láskou učit,

co ještě neumíme

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz