Měl jsem to vědět/udělat líp

07/08/2019

Návyk na pocity viny a na nereálný požadavek

všechno předvídat a domyslet, většinou vzniká,

v dětství

Jak jinak

Stane se něco, co nikdo nepředvídal

- například si dítě tiše hraje na zahradě s konvičkou

anebo vozí svého menšího sourozence

na skateboardu, na který položí krabici

Rodič má klid, je spokojen

Když vtom, ouha, potomek se zjeví v domě,

tepláčky promočené, ručky ledové

anebo rachot koleček skateboardu

prostoupí rána, zvuky dření o asfalt

a řev mladšího děcka

Dítě nemá zkušenosti

Neví a ve svém stavu plynutí ani nevnímá,

že konvička při větším náklonu teče

nebo že se krabice na skateboardu

stále víc posunuje k nevyhnutelnému pádu

Rodič to očividně taky nepředvídal, ale teď,

ex post, když se věci už staly,

je mu NAPROSTO JASNÉ, k čemu směřovaly

„To ně nenapadlo, že… ?“

„Jsi snad blbý?“

„Čím přemýšlíš?“

„Podívej, co jsi způsobil!“

Na omluvu rodičů je třeba říci, že si neuvědomují,

že sami situaci nepředvídali, jsou prostě v šoku

Sami si nesou vzorec automatického zahanbení

a tak ho předávají dál

Zároveň si neuvědomují, že dítěti

málo ukazují a vysvětlují, jak funguje svět,

že ho ani neučí předvídat

A když, tak panickým způsobem, který

od zkoumání spíš odrazuje

Pak na sebe celoživotně klademe

obrovský nárok, že máme věci předvídat,

domyslet a cítíme vinu, když se něco zvrtne

Jak zcestné, život přece domyslet nejde!

Stárneme a věci se stávají komplexnější

Ano, už dokážu předvídat, jak se chovají

tělesa na nakloněné rovině a kdy se

popálím sirkou

Ale jsou tu naráz mnohovrstevnaté

vztahové záležitosti a znovu jsem ten

nezkušený človíček, který se učí za pochodu

Někomu něco v euforii ze sblížení slíbím

a pak se probudím a už vím, že jsem šel

daleko za své hranice… ale nedovedu

s druhým vykomunikovat změnu

Vzorec „Měl jsem to vědět, je to moje chyba.“

mě drží pod krkem

Anebo někomu nechtíc ublížím, protože

nikdo nemůže domyslet všech zákoutí

duše druhého

A znovu se užírám, spílám si, očekávám

od sebe nemožné

Čím více si dovoluji žít,

pestře, expanzivně, spontánně,

tím častěji zažívám nové situace,

které nedomyslím

A musím se stát sám sobě hodným rodičem,

který řekne: Jejda, ledové ruce, jejda, boule,

jak to vzniklo, co s tím uděláš a co tě to učí?

A: To mě mrzí, ale neuměl jsem to předvídat.

A s klidem si pak „prominu“ cokoliv

- nehospodárnost, ukvapenost, necitlivost

Namísto šoku je tu údiv,

procítění nové dimenze pochopení a případně

také upřímná komunikace s druhým člověkem

Možná někdy nebudu moci splnit slib,

protože půjde příliš daleko za mé meze,

a zklamu tě

(s plným uznáním, omluvou a soucitem),

ale něco důležitého ti ukážu

Ukážu ti, jak vypadá člověk, který si nemyslí,

že za chybu musí pykat

a má se rád i ve své občasné

nevědomosti, zahlcenosti a omylnosti

...

Možná se to zatím zdá nemožné,

ale věřte, je to jen otázka tréninku

nového vzorce, nového nervového spojení

Jakmile dostatečně uvěříte a budete procvičovat,

brzy už vám v krizových situacích namísto viny

automaticky vyskočí myšlenka:

"Nojo, to jsem ještě nemohl domyslet."

a namísto agónie se ve vás rozhostí klid

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv