Měl jsem to vědět/udělat líp
Návyk na pocity viny a na nereálný požadavek
všechno předvídat a domyslet, většinou vzniká,
v dětství
Jak jinak
…
Stane se něco, co nikdo nepředvídal
- například si dítě tiše hraje na zahradě s konvičkou
anebo vozí svého menšího sourozence
na skateboardu, na který položí krabici
Rodič má klid, je spokojen
Když vtom, ouha, potomek se zjeví v domě,
tepláčky promočené, ručky ledové
anebo rachot koleček skateboardu
prostoupí rána, zvuky dření o asfalt
a řev mladšího děcka
…
Dítě nemá zkušenosti
Neví a ve svém stavu plynutí ani nevnímá,
že konvička při větším náklonu teče
nebo že se krabice na skateboardu
stále víc posunuje k nevyhnutelnému pádu
Rodič to očividně taky nepředvídal, ale teď,
ex post, když se věci už staly,
je mu NAPROSTO JASNÉ, k čemu směřovaly
…
„To ně nenapadlo, že… ?“
„Jsi snad blbý?“
„Čím přemýšlíš?“
„Podívej, co jsi způsobil!“
Na omluvu rodičů je třeba říci, že si neuvědomují,
že sami situaci nepředvídali, jsou prostě v šoku
Sami si nesou vzorec automatického zahanbení
a tak ho předávají dál
…
Zároveň si neuvědomují, že dítěti
málo ukazují a vysvětlují, jak funguje svět,
že ho ani neučí předvídat
A když, tak panickým způsobem, který
od zkoumání spíš odrazuje
…
Pak na sebe celoživotně klademe
obrovský nárok, že máme věci předvídat,
domyslet a cítíme vinu, když se něco zvrtne
…
Jak zcestné, život přece domyslet nejde!
Stárneme a věci se stávají komplexnější
Ano, už dokážu předvídat, jak se chovají
tělesa na nakloněné rovině a kdy se
popálím sirkou
Ale jsou tu naráz mnohovrstevnaté
vztahové záležitosti a znovu jsem ten
nezkušený človíček, který se učí za pochodu
…
Někomu něco v euforii ze sblížení slíbím
a pak se probudím a už vím, že jsem šel
daleko za své hranice… ale nedovedu
s druhým vykomunikovat změnu
Vzorec „Měl jsem to vědět, je to moje chyba.“
mě drží pod krkem
Anebo někomu nechtíc ublížím, protože
nikdo nemůže domyslet všech zákoutí
duše druhého
A znovu se užírám, spílám si, očekávám
od sebe nemožné
…
Čím více si dovoluji žít,
pestře, expanzivně, spontánně,
tím častěji zažívám nové situace,
které nedomyslím
A musím se stát sám sobě hodným rodičem,
který řekne: Jejda, ledové ruce, jejda, boule,
jak to vzniklo, co s tím uděláš a co tě to učí?
A: To mě mrzí, ale neuměl jsem to předvídat.
…
A s klidem si pak „prominu“ cokoliv
- nehospodárnost, ukvapenost, necitlivost
Namísto šoku je tu údiv,
procítění nové dimenze pochopení a případně
také upřímná komunikace s druhým člověkem
Možná někdy nebudu moci splnit slib,
protože půjde příliš daleko za mé meze,
a zklamu tě
(s plným uznáním, omluvou a soucitem),
ale něco důležitého ti ukážu
Ukážu ti, jak vypadá člověk, který si nemyslí,
že za chybu musí pykat
a má se rád i ve své občasné
nevědomosti, zahlcenosti a omylnosti
...
Možná se to zatím zdá nemožné,
ale věřte, je to jen otázka tréninku
nového vzorce, nového nervového spojení
Jakmile dostatečně uvěříte a budete procvičovat,
brzy už vám v krizových situacích namísto viny
automaticky vyskočí myšlenka:
"Nojo, to jsem ještě nemohl domyslet."
a namísto agónie se ve vás rozhostí klid
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz