Telepatuj, co chci

14/08/2019

 

„Jak mohla tohle říct? Vždyť musí vědět,

že mi tím ubližuje!“

„Proč si maže tak tlustě máslem, proč

nevypíná světlo… vždyť je to škoda!

„Jak může ignorovat naše výročí?

Nezáleží mu na mně!“

„Proč mně jen tak nechytne za ruku,

nepřitáhne k sobě, jako správný muž?“

Tyto a podobné věty jsou

pozůstatkem myšlení batolete

Batole žije ve značné symbióze s mámou

Samo se sice už vypravuje na malé výpravy,

začíná říkat své NE a NECHCI,

ale stále očekává, že budou s mámou ve shodě

Nadále potřebuje zažívat ono slastné plynutí,

kdy se dívám mámě do očí… usměju se, usměje se

Ukážu prstíkem, máma se podívá

Zasměju se, máma se uchichtne

Zapláču, máma vzdychne

Fascinovaně něco obracím v ručce

a mámin hlas říká:

Co to tady máme, to je ale zajímavé,

chceš s tím bouchnout, cinknout, zatočit…?

Jsme spolu, v harmonii, pohlceni okamžikem

Batolátko se dál vyvíjí

Hrajeme si

Jezdí po podlaze s koníkem, zatímco máma

chce nabídnout něco dobrodružnějšího

Postaví komín a říká: „Podívej, na komínu je čáp.“

„To nedělej!“ zahučí dítě

„A co mám dělat?“

„Hrát,“ řekne dítě a dál jezdí s koníkem

Máma, znejistělá, vezme půl komínu,

postaví překážku a řekne: „Koníku, hop!“

„To nedělej!“ zlobí se už dítě

„A co mám dělat?“ ptá se máma

„Hrát.“

V dítěti se odehrává zázrak vývoje

Chce dělat věci samo, řídit si je a zároveň

stále potřebuje plné zapojení mámy, chce být

spolu s ní pohlceno okamžikem, plynout

Hraje si s koníkem a chce, aby si máma s ním

hrála s koníkem, nějak, tak aby to odpovídalo

jeho momentálnímu emočnímu naladění a

nejasnému toku myšlenek (či spíš jen pocitů,

jak v ruce cítí koníkův plyš a pohyby své paže)

Máma se brzy cítí frustrovaná a řekne něco jako:

„Já nevím, co mám dělat, tak si hraj sám, když

se ti nic nelíbí.“

Odejde anebo dítě odláká k něčemu strukturovanějšímu,

aby se vyhnula úkolu věštit touhy dítěte

Neumí totiž dostatečně zpomalit, zažívat

„neúspěch“, doptávat se a pomalu budovat

empatii a komunikační schopnosti dítěte

Potřebovala by říct třeba:

Má ten koníček hlad? Chce papat?

A když by odpověď zněla ano, mohla by se zeptat:

Co rád papá? A nabídnout pár možností:

trávu, pampelišky, dům (smích)…

A dali by koníkovi najíst

A pak zas třeba: Chce koník běhat, honit se anebo

je to mazlík a chce se teď přitulit, mít svoji postýlku…?

A zase jsou chvíli ve shodě

Máma „staví vždy jen jedno další patro“,

navazuje na to, co se děje a učí dítě, že druhý neví

a porozumění se děje ptaním se, krok za krokem

Později může občas hru řídit máma a dítě

má za úkol se doptávat

Pokud v dítěti tuto kompetenci nevybudujeme,

vybavili jsme ho do života dvojí výbavou:

1. Stále si, po batolecím způsobu, myslí, že ideálně

by druhý měl pochopit, na co myslí, co si přeje. ALE

2. Zároveň je naprogramováno na zklamání.

Tudíž nic neříká, druhému nevysvětluje, co by

potřeboval (každopádně ne neutrálně a krok po kroku)

a žije si uvnitř své „oprávnění“, zahořklost, zklamání

či hněv

Ujasněte si, jestli je váš koník mazlík a

co rád papá

A říkejte to partnerovi, hezky

Vždy jen jedno patro postavené na tom,

co partner už ví a chápe... pauza, naladění se

na sebe, a další patro

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

 

Seznam podzimních kurzů najdete na www.ivetahavlova.cz. Doporučuji zejména svůj tříměsíční transformační kurz Zralá komunikace. Nejde samozřejmě jen o nácvik komunikačních situací, ale hlavně o hlubokou vnitřní proměnu, která nové postoje umožní.

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články