Jsem pro tebe toxický/á

Uplynulých patnáct let jsem byla obklopena lidmi, kteří příliš nemluvili o svých bolestech, potřebách, o tom, co jim chybí Pokud se dostali do stresu, vyšly z nich tyto informace zastřeně ve formě kritiky anebo se stáhli … Dnes chápu, že to byl krystalický odraz mého vnitřního vývoje Měla jsem se naučit postavit se za sebe a zdánlivá „nespravedlnost“ hněvivě vyjádřené kritiky mi to umožnila … Před třemi lety se situace změnila Najednou se začali objevovat lidé, kteří měli pocit, že jim ubližuju já Vyjadřovacími prostředky tu byly němé, popřípadě tiché výčitky či víceméně jemné konstatování, že moje chování (přílišná blízkost, přílišná vzdálenost, přílišný optimismus či negativita…) působí druhému nepříjemné pocity … K mému překvapení se ukázalo, že se ráže těchto měkkých střel strefuje přímo do jakéhosi citlivého místa na mém těle Uvědomila jsem si, že se dokážu vypořádat s „mámou“, která je se mnou nespokojená, je nevrlá, zrychlená a chce mě co nejrychleji odmávnout, umlčet… … že ale nemám odpověď na „mámu“, která trpí, protože jsem, jaká jsem … Pamatuju si přesně na ten zvláštní pocit, jako by mé tělo dezintegrovalo, zem se začala houpat, rovnováha vzala zasvé a já procítila stud a vinu malého dítěte: JSEM PRO MÁMU TOXICKÁ. … Ten, kdo si v dospělosti ještě nedovolil znovu tělesně a emočně prožít tento pocit, nemůže plně porozumět knihám o sebelásce Logicky chápe, ale ve skutečnosti nerozumí, jaké následky má pro dítě, když se máma neumí emočně regulovat, nepřebírá zodpovědnost za své pocity a dává dítěti pocítit, že je s ním něco zásadně špatně … Ten pocit se ani nedá popsat a raději ho nepopisovat Jakmile se ovšem objeví (Jsem toxický, ubližuju druhému.), vezme vám sebeúctu, sílu, dokonce právo na cokoliv Zbude jen palčivá touha všechno napravit, popřít se, udělat cokoliv, aby bylo druhému lépe … Jak se stále více otevírám a nechávám pocity uzavřené kdesi v časových kapslích těla, volně proudit, překvapil mě v uplynulých dnech (na dovolené) znovu tento prastarý dětský prográmek a znovu s někým, kdo je něžný, měkký a chce mi jen dobře … V takové chvíli pak klasicky - jako při každé retraumatizaci - slyšíte z padesáti vět jen tu jednu, tu, která podporuje starý program: „Jsem pro mámu toxická. To, jak se cítím, tvářím, co říkám, co dělám… jí dělá zle.“ A propad do patra, kde vás to nutí se plazit při zemi, nepřekážet, vybrat ze šatníku jakýsi přijatelný úsměv a sadu pozitivních vět a přilepit si je tvář … Naštěstí jsou dávno pryč časy mého nevědomého prožívání starých paměťových stop A tak jsem si poodstoupila, dlouze mluvila a prociťovala „transformovanou mámu“ (Všechny tvé emoce jsou vítány… … zvládnu je… vítám je… jsem tu pro tebe) a pak všechno jemně propovídala i se „zástupnou mámou“, drahou přítelkyní, se kterou jsme na nejkrásnější dovolené mého života … Následovalo prolnutí, větší, hlubší než kdy jindy A večer tanec na střeše vily, zatímco se v dálce otáčí ruské kolo a salvy ohňostroje a smíchu v ulicích slaví svátek Svatého Focy

Iveta Havlová www.ivetahavlova.cz