Naučená bezmoc aneb Vytváření dynamické rovnováhy
Každý si v sobě neseme mnoho polo či zcela
zapomenutých vzpomínek na nepříjemné momenty
či dokonce křivdy dětství a dospívání
S těmi jsou spojeny pocity nevraživosti
Můžeme mít o sobě jakkoliv idealizovanou představu
- že jsme pohodáři, že nám nic nevadí –
ale tyto malé nespokojenosti v nás jsou
a stále čekají na možnost se projevit
…
Říká se, a i já to tvrdím ve svých článcích,
že „všechno je naše“ – ve smyslu:
každá emoce, zvlášť je-li silná, je založena
na tom, že pro ni máme v sobě „mapu“
Známe ji a pokud se v okolí objeví podnět, který je
v naší vnitřní mapě s touto emocí spojen,
propojí se drátky a jako na pružince vyskočí
ona nálada
Může to být nervozita, podráždění,
smutek, vztek, cokoliv
Většinou je součástí balíčku takzvané
naučené bezmoci
…
NAUČENÁ BEZMOC je pozůstatek dětství
V určitých situacích jsme byli nepochopeni,
naše potřeby nebyly plně uspokojeny
(logicky, je to nadlidský úkol)
anebo jsme cítili ponížení, zradu, opuštění
A byli jsme děti, neuměli jsme sami
svou situaci napravit, dokonce ani vysvětlit
a naši rodiče často nebyli schopni se
emočně regulovat a neměli dobré „mapy“
pro to, jak být rodičem
A tak jsme se naučili při kdekteré situaci
cítit podprahově bezmoc, která se na povrchu
projevuje špatnou náladou a
nekonstruktivním chováním
…
Tuhle jsem strávila den s blízkým člověkem
Základní nálada mého dne byla určitá nervozita
Některé z mých pravidelných úkolů a činností,
které zajišťují mou každodenní rovnováhu
totiž stály, stagnovaly a tím i moje psychická
kapacita pro zvládání drobných podráždění klesla
A onen mně blízký člověk, byl tím nejbližším,
vděčným zrcadlem
…
Vycítila to a začala se projevovat submisivně
Ptát se, ověřovat si svolení k banálním věcem
Narazila jen na mou nevoli
Podrážděná a nevědomá jsem cítila pouze,
že mi tím odebírá energii, že je to zatěžující,
že se chová jako dítě
Potom se přesunula do aktivnější polohy,
začala dávat návrhy
Tentokrát můj automat – protiva, můj zacyklený
jukebox, začal přehrávat jakýsi šlágr o tom,
že mi nerozumějí a cosi mi vnucují
Nakonec už nevěděla kudy kam a zkusila
lehkou dominanci
Kupodivu, ta mě energeticky zatěžovala nejmíň
(trochu alarmující vidět, že míň
svobodného prostoru je menší zátěž 😊 ),
no ale zase ten pocit nutnosti se bránit, že?
…
Ten nevědomý chaos trval dobrých 40 minut
Nic nebylo dobře. Moje nálada byla daná.
A druhý člověk s tím nemohl udělat nic, jen já.
A čím vstřícnější (v podbízivé, nedospělé rovině)
v dané chvíli vaši blízcí jsou, tím hůře.
Tím větší zmatení a nevraživost.
…
Několik desítek minut nevědomosti
Ale před lety to byly dny, měsíce a roky
Každý v sobě máme tato místa, naplněná
mlhou a touhou se zlobit
…
„Promiňte mi, všichni moji blízcí,
že vám občas na sebe neumím dát návod.
Promiňte mi, že občas nemám ani kapacitu
říct vám, že problém je na mojí straně.
Postarejte se, prosím přednostně o sebe a
uhajte si své hranice.
Omezte mi možnost projikovat si
své pocity do vás, zacyklit se.
Moc mi tím ulehčíte práci.
A vaše zdravá sebeúcta, odvaha postarat se
o své blaho a zůstat v pásmu pohody,
mi pomohou nejvíc…
Nejsem anděl, jak jsem si dřív myslela.
Nejsem ani hříšník, jak jsem
v okamžicích propadů věřila.
Všechno tohle je normální. Jednou
pomůžeš ty mně a podruhé já tobě.
Spolu dokážeme udržovat
dynamickou rovnováhu.
Už se to děje.“
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz