Naučená bezmoc II. aneb vidíme nebezpečí, kde není

Telepatická a spontánní shoda vůlí dvou lidí

neexistuje

Kontakt s druhým přináší tření

Čím blíž se přiblížíme, tím více třecích ploch

To je zákon, který nelze ze života vymazat

...

Pokud měli naši rodiče málo kapacity

ke zpracování vlastního podráždění,

pak máme horší startovní podmínky

pro vytvoření jakéhokoliv vztahu

Blízkost přináší tření, a tak nejen vztah

s partnerem, ale i vztah se zvířetem

či manipulace s předměty

jsou pak nad naše psychické možnosti

Čím více vlastní „vůle“

daný člověk, svéhlavé zvíře či věc projevují,

tím hůře

...

Co je tou druhou vůlí, která nás tak dráždí?

Vše, co se protiví našemu

momentálnímu záměru

Můžu třeba chtít, aby mi partner pomohl

uvařit oběd, ale nesmí překročit hranice

mého osobního prostoru, například:

- nesmí mi vstoupit do cesty, když

se otáčím od sporáku, že si ošplouchnu ruce

- nesmí mi ani slovem radit

- nesmí mě honit, ani zdržovat

- nesmí mi sáhnout do procesu, který

si chci udělat celý sama a naopak musí

přiložit ruku k dílu tam, kde mě to

tolik nebaví

- měl by se tvářit příjemně, mlčet, když se

potřebuju soustředit a nemlčet ve chvíli,

kdy mě začíná znervózňovat jeho mlčení

...

Toto není humorná nadsázka

Naše přání a požadavky se mění doslova

z vteřiny na vteřinu, tak jak se přelévají

vnitřní proudy v nás

Jednu chvíli převáží touha po pospolitosti,

hned nato je drobně podrážděna

touha po samostatnosti, autonomii

A tak pořád dokola

...

To, co většinou spojuje všechny lidi, kteří

vyrostli v prostředí, kde se neumělo

klíčovat, co se v lidech děje, je NAUČENÁ BEZMOC

Rodič (blízký člověk) nechápe či se nezajímá

o to, co chci, a převálcuje mě

To je jistota, myslíme si, už od dětství

A podle toho to pak ve vztazích vypadá

...

Jakmile se jen náznakem ukáže, že

já a partner (já a šéf, já a kamarádka)

máme na něco rozdílný pohled, objeví se

kdesi uvnitř nás velký výstražný nápis:

NEBEZPEČÍ

a to v těch nejbanálnějších věcech

...

Můžeme třeba diskutovat o tom, kam jet

na dovolenou, jakou barvou vymalovat kuchyni,

jaké koření dát na rybu, kam jít na oběd...

a najednou je tu tíživá atmosféra či dokonce

konflikt jako hrom

...

Je to proto, že jeden či oba v dané chvíli

pocítí svou dávnou dětskou bezmoc

Můžu jen nadhodit: „Co takhle udělat

ty brambory na loupačku?“

Je to jen nápad, spíš jen má snaha zapojit se,

ale druhý ve vteřině absolvuje

jízdu po tobogánu panických myšlenek:

„No, jistě, to jsem si mohl myslet, na mně vůbec

nezáleží, zase je to podle druhých.“

A podle své povahy se buď stáhne

a v nitru celý vyprahne

Anebo začne vyklízet prostor: „Já tu taky

vůbec nemusím bejt, není tu pro mně místo.“

Anebo začne bojovat

...

Přitom to jediné, co potřebujeme, je

poznat sami sebe, co nejvíce ze svých programů

Vědět, že když začínám uvnitř vysychat,

stahuju se, nadávám na druhého, lituju se...

jsem se prostě jen propadl do dětské bezmoci

A říct druhému:

„Podívej, máš nevděčnou roli.

Já se teprve na tom, co mi na „tobě“ vadí,

učím, na co jsem přecitlivělý, ve kterých

chvílích se cítím bezmocně a co vlastně chci.

Skoro nikdy to nevím předem.

Kdykoliv jsi aktivní nebo pasivní,

kdykoliv něco říkáš nebo když mlčíš,

dokonce kdykoliv děláš nebo říkáš něco,

co se mi v minulosti líbilo, to může být

v dané chvíli špatně

a já můžu cítit silnou nechuť.

Jsou to takové vlnky uvnitř mě a ještě to

neovládám. Není to o tobě...

... Chci se učit, jak si víc vyhovět.

Chci se učit, jak už o trochu dřív vědět,

co bych potřeboval a říct si o to, a nebát se,

že je to moc troufalé, že si něco diktuju.

Chci se učit být transparentní a

říkat nahlas a v klidu, co se ve mně děje....

... Chci jasně vidět, co se mnou dělá moje

naučená bezmoc a nepřekládat si ji tak,

že ty máš nějaké špatné vlastnosti.

Nejsem bezmocný, jsem dospělý a

věřím, že se spolu vždy můžeme domluvit.

Věřím, že když se nám to nedaří,

je to proto, že se v té chvíli jeden nebo oba

propadneme do dětské bezmoci

a nevidíme realitu a možnosti, které máme...

... Dejme si spoustu času na učení.

Nezoufejme, když se věci nedaří,

berme jako malý zázrak,

když se nám občas podaří nebýt jako děti...

... Mám tě rád a travička pro mně není

nikde zelenější. Svoji psychiku a nálady

si beru všude s sebou. Pokud se mi nepodaří

být otevřený a vyrovnaný v kontaktu s tebou,

pak to prostě neumím.

Děkuji ti, že jsi u mého procesu růstu

a i já ti chci stát po boku

v tom tvém.“

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Rozpis kurzů a workshopů na podzim najdete na www.ivetahavlova.cz.