top of page

Vzory v rodině (jak získávat i ztrácet energii, komunikovat apod.)

Recept na to, jak žít a být s druhými lidmi

se v každém z nás utvářel postupně

První odstavec napsaly

už předchozí generace naší rodiny (DNA)

Další řádek zaobstaral styl poporodního bondingu

(kůže na kůži s matkou),

který nám byl nebo nebyl dopřán v porodnici

Potom pero převzal pan Attachment, neboli způsob,

jakým byla máma se svým kojencem

a mladším batoletem schopná navázat spojení,

niternou či méně niternou a slastnou citovou vazbou

A nakonec nastoupily výchovné snahy rodičů

a jejich vlastní životní a komunikační styl

V době, kdy jsme nastoupili do školy,

jsme měli smontován jakýsi podvozek, na který

se v novém prostředí dalo, více méně, nastavit

jen to, na co bylo dole připraveno „udělátko“

...

Naše myšlenky a chování jsou jen špičkou ledovce

Určují je proudy informací, které plynou v těle

pod úrovní našeho vědomí

Naše kapacita pro mezilidský kontakt

je například silně ovlivněna kvalitou produkce

určitých hormonů a cestičkami,

které si v našem těle volí elektrický signál, který

nese informaci: „Hle, dívá se na mně člověk!“

Tyto autopilotní (autonomní) reakce

jsou nastaveny, mimo jiné, právě už prvními chvílemi

strávenými s mámou po porodu

(a ve skutečnosti často dokonce dřív,

tedy v jejím lůně a při porodu)

...

Dnes ale nechci mluvit o DNA, ani o attachmentu

(teorii rané citové vazby), ale o vzorech,

které přebíráme později od rodičů

Neprobíhá to vůbec čitelně a přímočaře:

„Hm, tohle je fajn, to si nechám.“ Nebo

„Takový nikdy nebudu.“

Kdepak, vše se opět děje podprahově

Děti kopírují nejen komunikační styl, ale hlavně

energetické nastavení rodičů, jejich způsob

nabíjení i vybíjení energie – často prostřednictvím

různých závislostí či konfliktů

A pokud nemáme ve své psychice silné protiprogramy,

jsme schopní vědomě či nevědomě

přepínat mezi máminým a tátovým stylem

...

Můžu okopírovat například mámin styl:

Je skoro apatická, bez energie – z té ji vyburcuje

jen manželovo stupňující se překračování jejích hranic

- až vše skončí výbuchem a máminým dočasným

prolomením vrstev apatie

Je jasné, že tato žena si už z dětství nese vzorec

chránit se vymizením a pokud by nebyla vyburcována,

prožila by život v hibernaci

Její dítě pak může mít v dospělosti stejný vzorec

a divit se, proč má tak „násilné“ partnery

...

Když už jsme u tohoto příkladu, pak by mohlo být

zajímavé uvědomit si například to, že toto dítě

znalo z rodiny jen stavy:

1. Kdy se nic neděje, máma je nedostupná, táta doutná

2. Táta doutná víc, dusno je nesnesitelné

3. Výbuch, který je vlastně osvobozením, protože...

4. ... táta je po něm chvíli zase uvolněný a máma má energii

A tak může mít toto dítě, když dospěje,

nevědomě pozitivní vztah k eskalaci napětí

...

Dále si z rodiny odnášíme matrici pro, například,

vědomí svého místa: blízko mámy, blízko táty,

co nejdál od mámy, co nejdál od táty, uprostřed

mezi mámou a tátou jako nárazník, vždy ve středu,

vždy na nejvzdálenější periferii, neviditelný,

šťastný, když neviditelný, marně usilující o pozornost...

...

Anebo matrici pro mluvení: štěbetáme o ničem,

uhlazujeme hrany potenciálních konfliktů

i jen rozdílných názorů, máma mluví a my posloucháme,

táta mluví a všichni poslouchají, nikdo nemluví,

všichni mluví a nikdo neposlouchá, o problémech

se nemluví, co slovo, to ponížení, kritika či „jen“

výsměch (takže rádoby vtipné, přitom bolestné

vtipy, jsou tou nejlepší formou kontaktu, kterou

máme v rejstříku)...

...

Anebo matrici pro vnímání potřeb:

V rodině je třeba několikagenerační tradice

popírání vlastních potřeb a tedy

neporozumění potřebám druhých

Anebo zaměření jen na vlastní potřeby (protože

v dětství zažitá křivda ospravedlňuje vše)

Či zaměření na potřeby druhých

Třeba taky výsměch, potřeby jsou považovány

za změkčilost

...

Zkrátka je tu matrice na všechno, co je podstatné,

co tvoří kostru prožívání

...

Omezená mapa světa, která se tváří,

že je přesná, že zahrnuje všechny světadíly

A náš velký úkol a taky můj osobní úkol,

který jsem si vytkla, je studiem, pozorováním,

prací na sobě pochopit, kde jsou její

bílá místa a postupně je zaplnit lesy, městy,

lidmi, parníky, vyskakujícími delfíny,

teplými spodními proudy a na nich plynoucími

vřelými city a pěknými myšlenkami a činy

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Archiv
Sledujte Ivetu
  • YouTube
  • Facebook App Icon
  • Instagram
  • LinkedIn
  • SoundCloud
bottom of page