Proč nevíme, co chceme

Často, když se neúspěšně snažíme rozhodnout,

co chceme nebo nechceme, nejsme prostě jen

nerozhodní, jde o mnohem víc

Myslíme si, že nám jde o auto, divadlo nebo nádobí,

ve skutečnosti ale často jde o nějakou

neuspokojenou potřebu z dětství

A naproti ní, jako zeď, stojí několikametrová

- léta stavěná, do terénu vrostlá –

strategie přežití

…

A tak se v našem přemítání anebo komunikaci

stále střídají tyto dvě polohy:

touha a strategie přežití (strach toužit, strach z důsledků)

Přičemž všechny naše neuspokojené potřeby a touhy

jsou vždy na dosah

A tak toužíme po A (a zároveň se A děsíme),

ale vzápětí toužíme a děsíme se i B, K a Z

Navíc jsou často zdi strategií přežití vedle sebe

postaveny v řadách tak natěsno, že je těžké

se přes ně vůbec kamkoliv dostat

…

Příklad: Dvojice jde na večeři

On: Kam bys chtěla jít?

(strategie přežití Vyhovovat a vysloužit si lásku)

Ona: Kam ty?

(strategie přežití Vyhovovat a vyhnout se hněvu druhého)

On: Mně je to jedno.

Ona: Mně taky.

(Nikdy nic není jedno. Buď jsem v naučené bezmoci

anebo se bojím.)

On: Řekni.

(Začíná se uvnitř trochu zlobit, protože má zároveň

útěkovou strategii přežití. Potřebuje se přemísťovat, aby

v něm nevzlínal neklid. Zároveň je zvyklý, že rodiče

rozhodovali bez „zdržování diskusí“.)

Ona. Tak třeba do té turecké, jako včera.

(Jeho naléhání ji zatěžuje. Také nemá z dětství

vybudovánu kompetenci rozhodovat a zároveň

se bojí důsledků, jeho nespokojenosti. Ani jeden

neumí skutečně diskutovat, tvořit kompromis.)

On: Tam, co včera? (pochybovačně)

Ona: Ale můžeme i jinam. (rychle)

On: A nechtěla bys do jiné turecké?

(Její převládající strategií přežití je „ustrnutí“,

to je nejnižší energetické pásmo života a dává jí

jen málo prostoru pro exploraci, změnu. Ona se

uklidňuje stereotypem. On ve své útěkové strategii

přežití se uklidňuje změnou a o něco radši zkouší

nové věci. Ona po novém, oživujícím, také touží,

ale často ji zastaví její strategie přežití.)

Ona: Klidně

On: Co tahle?

Ona: Ta se mi nelíbí.

(Vyhověla mu, a tak má teď chvíli sílu vyjádřit,

co cítí. Ještě nemá strach z jeho hněvu.)

On: Hm

Ona: Ale můžeme tam jít. (nastupuje úzkost)

On: Tak vyber nějakou, co se ti líbí.

(jde do rezignace – nevyhovím ničím, nezískám lásku)

Ona: Tak pojďme do té, co jsi navrhoval. Je v pohodě.

(propadla se do paniky – dělám potíže, budou se zlobit)

On: Co kdybychom popojeli dál busem a pak šli zpátky

a ještě se podívali? (V jeho strategii přežití je víc prostoru)

Ona: Ano (úlevně)

On: Co tahle?

Ona: Tady na mně táhne.

On: Nebo Mexico?

Ona: Tam jsem byla a nic moc.

On: Tahle?

Ona: Bufáč

On: A hele, už jsme zpátky v té tvojí turecké. Pojďme tam!

(Bezvýchodnost už tak velká, že se snížil původní standard.

Vlastní potřeby úplně zmizely a strategie přežití zvítězila

na plné čáře: Hlavně ať mě má maminka ráda a neopustí mě.)

Ona: Vážně? Je to tam fakt moc dobrý.

On: Ale jo. Dám si tam jehněčí kotletu.

…

A tak nám tu proběhla zcela nereálná komunikace

Namísto živých lidských bytostí

se tu potkaly robotické strategie přežití

…

O jaké principy tu šlo doopravdy?

Pojďme se podívat do většího detailu na onu ženu

Jaké touhy a programy potřebuje v sobě odhalit,

aby vůbec byla schopná pochopit, co se v ní děje?

1. Vyhýbá se novotám. Uklidňuje ji to, ale zároveň to nesnáší.

Chce poznat něco nového, ale zároveň mít kontrolu.

2. Bojí se, že ji zase převálcují, jako v dětství.

3. Touží, aby jí maminka vyhověla, aby ji poslouchala.

Aby na ni netlačila a počkala.

4. Chce, aby se „mamince“ čas s ní strávený líbil

(vybraná restaurace).

5. Potřebuje cítit volnost nepoznanou v dětství,

například mít možnost změnit názor.

…

Partner byl v této situaci stejně nevědomý jako ona

Jeho program vyhovění mamince ale byl

s jejími programy kompatibilní

Takže ustupoval, nabízel prostor, vyhověl

a dostal za to její úsměv

Je ale pravděpodobné, že tímto tlakem na sebe

ještě podpořil nechuť a vyčerpání

z blízkého kontaktu a svou strategii útěku

(možná teď najednou bude mít v zaměstnání

„moc práce“ a se svou milou se týden neuvidí)

…

Vždy se snažme pochopit, co se v nás děje

a upřímně komunikujme o svých pocitech a vzorcích

Možná nás to v dané chvíli ještě víc zpomalí,

protože zjistíme, jak komplikovanému bludišti

ve svém nitru čelíme a že pro zralé rozhodování

nejsme vůbec vybaveni… ale přesto půjde,

možná poprvé, o reálnou komunikaci

Odezní různé pachuti, neplodné zacyklení

A začne se rodit jasnost, sebeúcta

a svobodná vůle

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz