Mentalita oběti
Tolik se toho už napsalo o mentalitě oběti
Kdysi jsem tomu nerozuměla
a myslela si, že mě se tohle netýká
Dnes vím, že svůj drápeček
zatíná do každého
...
Jak tomu rozumím já
Takže: Oběť je vždy v právu
Když je jí nepříjemně, rozhlédne se,
protože je jasné, že DRUHÝ něco udělal
Samo o sobě by jí přece špatně nebylo, ne?
Ale, jak říká můj kamarád John:
„Almost all is pre-language.“, tedy vzorce
pro naše pocity vznikly už když jsme byli
maličká bejbátka
Atakují nás neustále a my se
rozhlížíme a hledáme důvod kolem sebe
...
Jdeme po domě a něco nemůžeme najít
Okamžitě se v nás vzedme vlnka hněvu:
„Kam jste mi to zase dali?“
Později si uvědomím, že je to v mé tašce
Jo ták, odmávnu to
...
Partner leží na gauči, dívá se do tabletu
- třeba na Tour de France -
a dobře se baví
A ženiny vzorce opuštěnosti a nudy
už vzlínají: „Ubožák. Co tady vůbec dělám?“
...
Hněv nebo sebelítost
Den co den partnera odháníme
automatismem nevrlosti
a pak se zase cítíme opuštění, přehlížení
... a tak jsme zase nevrlí
Pořád dokola
...
Anebo se potlačujeme... cítíme sebelítost...
máme strach z hněvu... potlačujeme se ještě víc...
sebelítost, už obrovská... pak hněv, strach...
a zase potlačování se
...
Náš automatismus, zamrzlý pozůstatek dětství
říká: Jsi bezmocný, nic nemůžeš aktivně řešit.
Svoji vnitřní rovnováhu můžeš obnovit
jen vnitřním pochodem: sebelítostí nebo hněvem.
...
Pokud někde uvnitř věříte, že jste bezmocní,
že nemůžete ovlivnit situaci, které čelíte
(anebo ji nemůžete ovlivnit rychle a vaše
nervová soustava neudrží stres bezmoci),
zbývá vám jen očerňování druhého
...
Zvlášť těžké je, když vás rodina navíc
vybavila programem sebebičování se
a jediným řešením situací pro vás je
očerňovat sebe
(jen s malými přestávkami na
očerňování druhého, bez toho to
prostě nejde)
...
Já už mám ze svých poryvů pózy oběti
prostě jen srandu
Nemůžu něco najít, partner rozsype mouku
po lince, není tu, když tu má být,
je tu, když tu nemá být, mluví,
když má mlčet, mlčí, když chci, aby mluvil,
nechce poslouchat písničky, když mně se chce...
Jsou to vteřiny, kdy zmáčkne moje pérko
a z útrob se mi okamžitě začne valit
malý, a někdy obří, nafouklý tvor dětské nevole,
něco na způsob reklamního panáka
z filmu Krotitelé duchů
...
Už se tomu směju, dokonce
i u partnera... když už dopředu předpokládá,
že něco, třeba struhadlo, někde nebude, že jsme to
rozkramařili a túruje se jaksi do zásoby,
aby mohl po mávnutí praporkem vyrazit na trať
... a pak dokončí pohyb k šuplíku
a s údivem zamumlá: Tak pořád tady je
...
Může to vypadat komicky, ale když
žijete s člověkem, který princip oběti nezná,
může to být peklo
A je to přitom docela jednoduché
Kdykoliv pocítíte nevoli,
hledejte bod své bezmoci
A buď zjistíte, že potřebujete pracovat
se svou přecitlivělostí
anebo si prostě s druhým promluvit
a být aktivní
...
Až příště pocítíte hněv nebo sebelítost,
zeptejte se sami sebe:
Jak se můžu postarat o svoje potřeby?
A druhému řekněte: Cokoliv děláš,
děláš, protože to potřebuješ
Ty nejsi překážka mé vyrovnanosti
Jsi živý člověk, který se stará
o své potřeby, o svou rovnováhu
A já se potřebuji postarat
zase o tu svou
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz