Mentalita oběti

Tolik se toho už napsalo o mentalitě oběti

Kdysi jsem tomu nerozuměla

a myslela si, že mě se tohle netýká

Dnes vím, že svůj drápeček

zatíná do každého

...

Jak tomu rozumím já

Takže: Oběť je vždy v právu

Když je jí nepříjemně, rozhlédne se,

protože je jasné, že DRUHÝ něco udělal

Samo o sobě by jí přece špatně nebylo, ne?

Ale, jak říká můj kamarád John:

„Almost all is pre-language.“, tedy vzorce

pro naše pocity vznikly už když jsme byli

maličká bejbátka

Atakují nás neustále a my se

rozhlížíme a hledáme důvod kolem sebe

...

Jdeme po domě a něco nemůžeme najít

Okamžitě se v nás vzedme vlnka hněvu:

„Kam jste mi to zase dali?“

Později si uvědomím, že je to v mé tašce

Jo ták, odmávnu to

...

Partner leží na gauči, dívá se do tabletu

- třeba na Tour de France -

a dobře se baví

A ženiny vzorce opuštěnosti a nudy

už vzlínají: „Ubožák. Co tady vůbec dělám?“

...

Hněv nebo sebelítost

Den co den partnera odháníme

automatismem nevrlosti

a pak se zase cítíme opuštění, přehlížení

... a tak jsme zase nevrlí

Pořád dokola

...

Anebo se potlačujeme... cítíme sebelítost...

máme strach z hněvu... potlačujeme se ještě víc...

sebelítost, už obrovská... pak hněv, strach...

a zase potlačování se

...

Náš automatismus, zamrzlý pozůstatek dětství

říká: Jsi bezmocný, nic nemůžeš aktivně řešit.

Svoji vnitřní rovnováhu můžeš obnovit

jen vnitřním pochodem: sebelítostí nebo hněvem.

...

Pokud někde uvnitř věříte, že jste bezmocní,

že nemůžete ovlivnit situaci, které čelíte

(anebo ji nemůžete ovlivnit rychle a vaše

nervová soustava neudrží stres bezmoci),

zbývá vám jen očerňování druhého

...

Zvlášť těžké je, když vás rodina navíc

vybavila programem sebebičování se

a jediným řešením situací pro vás je

očerňovat sebe

(jen s malými přestávkami na

očerňování druhého, bez toho to

prostě nejde)

...

Já už mám ze svých poryvů pózy oběti

prostě jen srandu

Nemůžu něco najít, partner rozsype mouku

po lince, není tu, když tu má být,

je tu, když tu nemá být, mluví,

když má mlčet, mlčí, když chci, aby mluvil,

nechce poslouchat písničky, když mně se chce...

Jsou to vteřiny, kdy zmáčkne moje pérko

a z útrob se mi okamžitě začne valit

malý, a někdy obří, nafouklý tvor dětské nevole,

něco na způsob reklamního panáka

z filmu Krotitelé duchů

...

Už se tomu směju, dokonce

i u partnera... když už dopředu předpokládá,

že něco, třeba struhadlo, někde nebude, že jsme to

rozkramařili a túruje se jaksi do zásoby,

aby mohl po mávnutí praporkem vyrazit na trať

... a pak dokončí pohyb k šuplíku

a s údivem zamumlá: Tak pořád tady je

...

Může to vypadat komicky, ale když

žijete s člověkem, který princip oběti nezná,

může to být peklo

A je to přitom docela jednoduché

Kdykoliv pocítíte nevoli,

hledejte bod své bezmoci

A buď zjistíte, že potřebujete pracovat

se svou přecitlivělostí

anebo si prostě s druhým promluvit

a být aktivní

...

Až příště pocítíte hněv nebo sebelítost,

zeptejte se sami sebe:

Jak se můžu postarat o svoje potřeby?

A druhému řekněte: Cokoliv děláš,

děláš, protože to potřebuješ

Ty nejsi překážka mé vyrovnanosti

Jsi živý člověk, který se stará

o své potřeby, o svou rovnováhu

A já se potřebuji postarat

zase o tu svou

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon