Přebírání viny za pocity druhých
Je to jen vzorec, virus, chyba v programu
…
Pokud jsme měli maminku (a tatínka), kteří
dokázali přebírat zodpovědnost za svou případnou
nízkou kapacitu pro zvládání stresu a za své
každodenní, menší i větší, retraumatizace
(něco spadne, nabíráme zpoždění, dítě nepřijímá
s radostí máminu blízkost, dítě mámu přetěžuje…),
program „Já můžu za tvé pocity.“ nevznikne
…
Pokud je máma citlivá a reguluje svou kapacitu
pro zvládání života, umí si fázovat úkoly,
signalizovat dopředu, co se bude dít, aby se dítě
mohlo připravit, signalizovat, že ona sama
jde s energií dolů a co by jí pomohlo,
interpretovat situace, kdy se něco nepodaří
transparentně rozebráním kroků, které k tomu vedly,
pokud přebírá zodpovědnost (nikoliv vinu) za svou část
a společně s dítětem přemýšlí, jak vše příště
zvládnout zase o kousek líp,
program „Můžu za všechno, jsem špatný.“
nevznikne
…
Emočně a mentálně zralá máma
se „tvaruje“ podle dítěte
Přizpůsobuje své tempo, své potřeby, svůj jazyk
potřebám a stupni vyspělosti dítěte
Jak dítě roste, zvětšuje se jeho kapacita
chápat, že i máma něco potřebuje
Pokud byla jeho výchova citlivá, ví zároveň,
že nemůže potřeby telepatovat
Ví, že máma musí říct, co potřebuje a pomoci
vytvořit podmínky pro naplnění svých potřeb
A konečně ví, že ono stejně v daném případě
nemusí být schopno vyhovět
a že ostré emoční reakce a odsudky
jsou vždy problémem jejich autora
…
Pokud výchova citlivá nebyla,
naučí se dítě od malička tvarovat podle rodiče
Rodič je třeba netransparentní, nedokáže
komunikovat jasně a včas své potřeby,
nedokáže sledovat křivku své energie,
nedokáže se nepřetěžovat,
od dětství má sklon cítit se odmítnutý
a podobně,
nu a dítě je postaveno do situace, kdy se snaží,
alespoň jakž takž
dotvarovat situaci, zaplnit díry
vzniklé nekompetencemi rodiče
Takže se naučí podle nuancí výrazu v obličeji rodiče
něco dělat nebo nedělat, nějak se tvářit
nebo se radši tvářit nijak a nedráždit
A hlavně se naučí, že pokud si ho někdo vybere
za terč své nelibosti a důvod své frustrace,
je nejlepší tuto roli přijmout
a dávat najevo zahanbení a vinu
…
Říká se tomu Mezery v rolích
Pokud rodiče nemají kapacitu a mentální mapy
pro vlastnění svých nepříjemných pocitů,
musí je pro ně začít vlastnit jejich děti
…
Časem se na tento program mohou nabalit
teenagerské vrstvičky odporu, takže
v dospělosti můžete v situaci, kdy vás někdo obviní
cítit onen bezejmený děs, že se na vás druhý zlobí
jen chvíli
Jen moment pak pobýt v řezavé zóně
zahanbení a studu
a pak se rychle přesunout do zběsilého odporu,
odmítání a hněvu
Ten je tak prudký právě proto, že se pod ním
nepěkně černají právě ony pavučiny
do hloubky zažraného studu a viny
…
A tak dospějeme do stavu, ve kterém
vlastně žili naši rodiče
a pravděpodobněji už několik generací
naší rodiny
…
Když začnete uzdravovat programy
vzniklé kdysi mezerami v rolích,
objeví se nové pocity a myšlenky
A zajímavé možnosti růstu pro vaše vztahy
…
Už víte, že nemůžete za pocity druhého
a zároveň důvěřujete jeho schopnosti
převzít zodpovědnost za své emoce, zvládnout to
A víte, že vy sami, zbaveni viny,
ho v tomto zrání můžete podpořit
…
Taky už víte, že i druzí se mohou
v jednotlivé situaci „vytvarovat“ podle vás,
když budete transparentní a přátelsky požádáte
Budete vědět, že v okamžiku konfliktu
taky něco cítíte, něco chcete, potřebujete
„I během konfliktu existuju. Já a moje potřeby
nezmizí, jsou tu. I na mně záleží. Já jsem taky důležitý.“
…
A budete se ochotní bavit
o pocitech a potřebách druhého
Ne o vině, ne o nálepkách,
jen o pocitech a potřebách
…
Časem v tom budete tak dobří,
že to naučíte i všechny kolem sebe
Zmizí bolesti břicha, migrény,
tiché i italské domácnosti
Budete spolu žít v klidu a důvěře
A když někdy jeden z vás "ujede",
jen se zastavíte a řeknete:
"Vidím, že ti není dobře. Dejme si čas
pochopit, co potřebuješ."
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz