Vánoce jako zkouška dospělosti

Mám dojem, že je tomu patnáct let, kdy jsem v sobě objevila možnost stát se vyhořelým dospělým. Profesních cílů bylo dosaženo, vztah vyčerpal možnosti expanze do šířky, pod hladinu jsme se raději nedívali, děti ještě nebyly na světě a psala jsem si do šuplíku příběhy, které nebyly ani realistické, ani magické, jen ploché a odtržené od života. A přišly Vánoce, první bez euforií zamilování, bez nadějí na to, že pokračující profesní postup přinese něco nebetyčně převratného nebo že dobudu svět na literárním poli… Zkrátka, nic nám nechybělo.

Pamatuji si ostře vyplňování jednotlivých okének vánočního formuláře: cukroví, řetězy, slámové ozdoby, pilování vánočního vzhledu různých zákoutí srubu, ve kterém jsme bydleli, kde se celý přízemní prostor otáčel jako ciferník kolem středového krbu, dárky, zakoupení vstupenek na vánoční divadelní představení ve Švandově divadle. Vše s pocitem, podobným předchozím pokusům na profesním, milostném a uměleckém poli… že až to všechno dokončím, dostaví se pocit a zůstane.

Dostavila se gigantická, kalná prázdnota. Tedy spíš, vynořila se z nás v tom dnu svátečního prázdna, kdy není co dělat, kdy užíváme plodů své práce, kdy už teď je ten okamžik, kdy už je to TO ONO, pro co jsme pracovali. Velký den s opravdu macatým D, kdy sakryš čekáte, že za to všechno dostanete opravdu VELKÝ POCIT.

To byla první chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je něco opravdu špatně. Ještě jsem netušila, že to „špatně“ je ve mně. Ještě jsem nevěděla, že je mi nepříjemně v přítomném okamžiku, že je moje hlava a tělo naprogramované cítit, že jindy a na jiném místě bude líp. Moje energie vždy vyběhla do výšin a potom spadla, běhalo to spolehlivě v kruhu. Pouze ty pády, s vyčerpávajícími se euforickými nápady, přicházely stále rychleji. Šli jsme z divadla, bylo už po Štědrém dnu, Pařížská, Staromák, Celetná, lidi, muž… cizí a bez obsahu. Dorazili jsme domů a já odstrojila stromek a spálila v krbu „slámové“ ozdoby. Smrděly jako když se pálí plastové lahve.

Od té doby jsem na cestě. Leccos v mém životě se proměnilo i na vnějším poli, vlastně se proměnilo skoro všechno. Reálie jsou jiné, to ale samozřejmě neznamená nic. Už vím, že nová práce, nový muž, nové domácí zvíře, nový titul, krásně nazdobený stromek, lístky do divadla nic neznamenají. A zároveň znamenají hodně, když je každý moment s nimi strávený plný, když to není jen prázdný tvar, pár vratkých plechových nožiček, na které se má postavit nějaké kýžené další patro, něco bombastického. Už nemám tendenci myslet si, že nejdřív musím, aspoň trošinku, trpět, než může přijít něco krásného.

Občas říkám lidem na svých kurzech: Kdybyste odteď až do konce života neměli jinou možnost, jak si přivodit dobrý pocit, než ultra příjemnou chůzí nebo plným, šťavnatým dechem, jak byste chodili a jak byste dýchali? Vyzkoušejte si to. Kdyby odteď už nemělo přijít žádné nové zamilování, žádný velký úspěch, žádný vysněný výlet přes půl zeměkoule, nic takového, kdybyste si mohli přivodit dobrý pocit jen chůzí, jen vjemy přes polštářky svých prstů, jen pohledem na něco krásného, jen dechem…

A najednou spousta zbytečných iluzí a prázdných ideálů odpadne. Už vím, že mi může být jen tak dobře, jak dobře je mi samé se sebou. Jak vnímám smysly, jak prožívám citem, jak dýchám, kolik spánku si dopřávám, kolik příjemného pohybu, jak dokážu zůstat laskavá tváří v tvář něčí bolesti, která se maskuje za nerudnost, jak dokážu propojovat všechno důležité ve svém životě, beze slov se usmívat na partnera, zůstat přítomná a hravá v kontaktu se zrychlující energií dětí. Jak si dokážu udělat čas hluboce prožít, vnímat a třeba i ztvárnit uplývající momenty svých dní, svého poznání, abych se mohla každý den znovu budit dychtivá a svěží. Tak jako dnes, na Štědrý den, jeden z mnoha v roce 2019.

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz