Moje malé radosti (ukázka cvičení vděčnosti)
V jednom české filmu zazněla legendární věta „Vy ten život nežijete, vy ho krájíte.“ A, ano, náš život má často tendenci vjet do vyježděných kolejí, odbývat se ve čtyřech stěnách a v každodenních rituálech, od pondělí do pátku nebo dokonce od pondělí do neděle, kdy významným mezníkem, který má vnést špetku barvy a prožitku se stává až další dovolená nebo nějaký úlet. A přitom všechno, co v životě máme, jsme do něj vnesli sami, kdysi to bylo nové a vzrušující a svůj sex appeal to ztratilo jen a jen způsobem našeho prožívání, kdy ztrácíme „povrchové napětí“ a na hlubší pocit a zasazení do kontextu nedosáhneme, protože nás to nikdo nenaučil. Na svých kurzech vždycky zavedu i povinné cvičení vděčnosti, každý den před spaním. Nemusí to být nic obřího a srdceryvného, jedinou podmínkou je prožitek. Tohle je jeden příklad mého cvičení vděčnosti, po ránu:
… hořká čokoláda Blanxart, tabulka hříšně tlustá, tak, že za ni musím vzít oběma rukama, zapřít ji o stůl, aby až pak s třeskutým lupnutím povolila, hladká, uhlazená i zubatá nevídanou náloží pražených španělských mandlí…
... Zelený čaj Tarlton ze Srílanky, když po ránu otevřu oválnou dózičku z lepenky a plechu a chvíli jen vdechuju sladkou vůni papíru a seníku, která ani trochu nepřipomíná tu trpce svíravou chuť, která burcuje k životu a na kterou máme my, milovníci tříslovin, vypěstovanou radostnou závislost…
… Tarlton Green Chilli Lemon, možná jednou…
... Náš letošní vánoční stromeček, ztracený pod pirátským pokladem kočičího zlata, stříbra a staniolu, pravý americký vánoční strom jako vystřižený z rodinného filmu na nedělní odpoledne…
... Na stole atlas našeho ptactva, vzpomínka na dědečka, na vyrábění a rozvěšování ptačích budek v tehdejší divočině kolem Ostravy, a vedle nový balíček karet od Mindoku, 50 ptáků, objevujte a určujte, zpěvní ptáci, dravci, sovy, sojka, puštík, ostříž, červenka, ledňáček, hýl, zvonek, pěnkava, nic z toho ze srdce nezmizelo…
... Moje bloky, sešity a sešitky - dětské trhací bloky s krtkem, nevyužité sešity našeho prvňáčka s obr řádkováním na trénink krasopisu, pedantské diáře, funky kousky s posprejovanými obaly, obyč i hogo fogo skicáky, skoroknihy vázané v kůži, kroniky, Moleskiny, lakované Oxfordy, sešity na to-do listy i na výjimečné účely, všechny skončí stejně, od začátku do konce popsané, shora velkým, rozvážným písmem, které postupně ztitěrní a rozběhne se, až nakonec začne obíhat stránku po okrajích kolem dokola, jak mi ještě pokaždé chybí kousek místa pro myšlenku… láska, od devíti let, kdy jsem poprvé otevřela nový sešit a zapsala: Začínám si psát deník, protože když nepíšu, nevím, co si myslím…
... Vision boardy a nástěnky, s kolážemi obrázků z časopisů i podivnými nákresy nápadů, které měly pár minut chvějivý nádech geniality, myšlenkové mapy, kola, spirály, hvězdice vychrlené a opuštěné a někdy znovu nalezené…
... Zimní zahrada přilíplá k domu s vchodem z kuchyně, v zimě mrazivá s ledovými květinami na sklech, v létě rozpálená na padesát stupňů, kdy si na lehátku i horkomil Kája zapře březovým a smrkovým pařezem dveře, aby se udělal průvan, a pak ten krátký čas mezi zimou a pozdním jarem, kdy v ní roste meduňka, máta, šalvěj, koriandr, jaký jste neviděli, bobkový list, curry, citronová tráva, saturejka, tymián, rozmarýn, bazalka, hladkolistá i kadeřavá petrželka a to vše tempem nevídaným…
... Bublání kaše na sporáku, vzdálené zvuky štípání dřeva, trylek dolévaného čaje, spokojený psí povzdech, Kája nese dřevo, rozdělává oheň v krbu, sedí na pařízku a hledí do ohně, přikládá, hledí do ohně, hladkosrstá fenka se přisune blíž a znovu vzdychne, její huňatá tibetská „sestřička“ vstává a odchází sebou praštit na kachličky u zimní zahrady…
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz