Jak poznám, kdy je čas se rozejít?

Pro tento článek jsem zvolila formu otázek a odpovědí (FAQ) :)

Proč se vlastně rozcházíme? Většinou proto, že máme špatné pocity, které se zdají pocházet od druhého člověka, a nemáme víru v to, že bychom situaci mohli změnit (bezmoc).

Ony špatné pocity většinou vycházejí ze dvou zdrojů:

1) druhého JE MÁLO – „KVŮLI NĚMU“ se cítíme příliš sami, opuštění, přehlížení, málo dotýkaní, nejistí, jestli nás druhý neopustí, děláme příliš a druhý to neoceňuje nebo se nezapojuje

2) druhého je PŘÍLIŠ – „KVŮLI NĚMU“ cítíváme stud, zahanbení, vinu, hněv, cítíme, že se dusíme, máme málo prostoru… protože nás kritizuje, tlačí, omezuje

Často pociťujeme na přeskáčku oba typy stresu, třeba i v rámci jednoho dne.

Proč jsme si tedy našli tohoto partnera?

Protože podvědomě hledáme dávnou rodinnou strukturu, ve které umíme fungovat. Skenujeme terén a hledáme lidi s mikromimikou a (utajenými či viditelnými) sklony, jako měli naši rodiče, prarodiče, sourozenci. Hledáme to, co známe, protože ŘÁD jakéhokoliv charakteru, je lepší než chaos nepoznaného. S rodinným vzorcem našeho dětství ovšem přichází i „zaháčkovaná“ stará BEZMOC.

To je hloupost, já nepotřebuji jeho/její kibicování, organizování…

Nepodceňujme skrytou sílu našich vzorců. Miloš Čermák, skvělý novinář, někde popisoval svůj život na volné noze: „Děti jsou odrostlé, do zaměstnání nedocházím, ženu mám tolerantní a hodnou…“ tudíž si musí sám nastavit pravidla, rituály a mít smysl, který energeticky pohání jeho konání. Mnozí z nás nedostali výchovu, která by je sebemotivací obdařila. Potom prostě musí přijít zvenku, protože jakkoliv bolestivá, je lepší než apatie a stagnace.

On ale takový na začátku nebyl!

Potenciál zcela jistě měl. A naše vlastní směřování ke struktuře rodiny, ze které pocházíme, ho/ji dotvořilo do tvaru, ve kterém je teď. Pokud se od dětství umím cítit například pouze v euforii, kterou střídá sebelítost a odpor, nemohu si najít zralého člověka, který mě respektuje. Neumím v takové struktuře fungovat, a tak mě neoslovuje (oslovuje mě pouze jako vysněná idea, v reálu ne, protože na ni nemám nastaveny energetické vzorce svého tělesného, emočního a mentálního fungování).

Můžu ale přece své původní vzorce přerůst, mohu přerůst tento vztah!

Ano, většinou ale mentální touha předbíhá připravenost nervové soustavy. Chybí nám například kapacita pro zvládání triviálních spouštěčů, nechápeme, jak se druzí lidé cítí uvnitř, vidíme jen vnější projev, chybí nám mentální mapy i kompetence (mapy + emoční regulace + zautomatizované nové návyky) pro zralejší řešení situací do budoucna.

Já už ale nemůžu dál!

Náš organismus je od přírody nastaven na to, aby bezchybně našel tu nejlepší variantu přežití, která se v dané chvíli naskýtá. Je to dokonalý počítač. My sami se můžeme cítit zmatení, ale našich zhruba 10% vědomé mysli plus 90% podvědomí ví, kdy je odejít žitelné a kdy ne. Proto, když trpíme, ale ve vztahu zůstáváme, je v našem vědomí či podvědomí stále jeden či několik vlivů, které převáží touhu oddělit se. Bohužel tyto vlivy mohou pocházet dokonce z doby, kdy jsme teprve přicházeli na svět či z miminkovského období, takže na ně nedosáhneme vzpomínkou. To asi znají ti, které pokaždé, když reálněji začnou pomýšlet na rozchod, zachvátí nevysvětlitelná hrůza či naopak tsunami racionalizací, že ten druhý zase není tak špatný. Tyto staré paměťové stopy je potřeba uzdravit hlubším přepisem v nervové soustavě.

Co mám tedy dělat?

Nejlepší je začít pragmatickou INVENTUROU. Někdy nám jasnost myšlení kalí i vcelku banální věci.

Mám nějaké konkrétní obavy z toho, co bude po rozchodu? Můžu se obávat mnoha věcí, tady je pár příkladů:

Neuživím se.

Kde budu bydlet?

Neodsoudí mě děti, rodina?

Nebudu mít zastání, budu na všechno sám.

Už si nikoho nenajdu.

Ublížím mu/jí.

Bez tohoto partnera zakrním, přestanu se rozvíjet.

Nedokážu si sám udělat řád, propadnu se do chaosu.

Toto jsou konkrétní dětské programy, se kterými se dá pracovat a které mě posunou k větší jasnosti a rozhodnosti. Protože, jak praví staré úsloví: "Kdo o rozchodu přemýšlí, kdo o něm filosofuje, připraven není." Chuť vzdálit se od centra bolesti nestačí, pokud převažují skryté výhody (buď kompetence, kterými mě partner doplňuje, anebo možnost necítit vinu apod.)

Kdy odejít okamžitě

Fyzické násilí. Pokud možno si zajistit pomoc a ochranu – buď širší rodiny anebo existujících organizací.

Co po inventuře?

Bylo by dobré určit si priority, na co se ve svém osobním vývoji, při práci s programy, zaměřit nejdřív. Je to moře kazuistiky, ty naše dětské programy, ale dalo by se říci, že mezi nejpalčivějšími tématy k řešení, je vybudování několika KOMPETENCÍ:

1) Schopnost ukonejšit se, pocitově zasytit, když se cítím opuštěný

2) Schopnost validovat se (dát si pochopení a podporu), když cítím stud nebo vinu

3) Schopnost vymezit své hranice, když se cítím tlačen

Pokud bychom tyto kompetence měli od samého začátku vztahu, pravděpodobně bychom byli ve vztahu s někým jiným anebo by problémy s naším současným partnerem nevznikly nebo nebyly tak palčivé.

Pracuji na sobě, ale i tak je pro mě bolestivé být v tomto vztahu

Pro začátek nemusím opouštět vztah, ale jednotlivé situace. Ve svých kurzech učím lidi vnímat v těle, že se blíží retraumatizace a pokles kapacity vnímat situaci neutrálně. Pokud dokážu vnímat v předstihu, co se blíží, mohu si vzít čas na zklidnění a opustit prostor, přátelsky (pokud je druhého PŘÍLIŠ). Anebo mohu naopak požádat partnera o blízkost a podporu mého dětského nedosyceného já včas a vhodným způsobem, který dokáže vstřebat (pokud je druhého MÁLO). To jsou ale pokročilé kompetence a je potřeba je trénovat.

ENOUGH IS ENOUGH. Už toho mám dost!

Mnohdy je tento pocit opravdu znakem rostoucí sebehodnoty a síly. Jindy ovšem jen znakem naší mizivé nervové kapacity pro běžnou hladinu nesouladu. To je ten nedostatek mentálních map pro pochopení, jak se s partnerem oba ovlivňujeme, že nikdo není špatný, nízká nervová kapacita pro stresové vzruchy a chybějící kompetence pro utišení se, validování sebe i druhého, a schopnost neutrálně a konstruktivně vymezit hranice bez pocitu strachu či viny. Můžete nahlédnout do mého malého článku "Konflikty jsou nedorozuměním" z 10. ledna.

Já se snažím na sobě pracovat, ale druhý ne

To je bohužel pravidlem. Pokud jsme kdysi vstoupili do vztahu bez map, kapacity a kompetencí a nyní si toto pole začínáme osahávat, jsme průkopníci. Buď můžeme našeho dosavadního partnera vzít s sebou anebo odejít a hledat někoho, kdo je ve stejné fázi vývoje jako my. Tou fází bývá ono předbíhání mentálu před integrací nových vzorců do těla. Takže nový partner může být samozřejmě také odhodlán vlastnit své emoce, přebírat zodpovědnost za své špatné pocity, ale stejně jako vy sami v tom není kovaný, také doufá, že najde někoho, s kým to bude snadné. Snadné to ale nebude.

Jak dlouho by trvalo, než můj stávající partner začne pozitivně reagovat na mé změny?

U některých programů je to rychlejší (například vaše větší sebeúcta, věnování se svým potřebám, laskavé, ale pevné vymezování hranic…). Tam se může změna dostavit i do několika měsíců. Bohužel sami většinou přes své slepé skvrny nevidíte, kde všude ještě vy sami tlačíte, obviňujete, odpojujete se apod., takže máte výkyvy, kdy po měsíci čistých snah najednou seknete a proces se zase trochu vrátí zpátky. To je potřeba vidět…. U některých zranění a programů z nich vyplývajících (například partnerova vyhýbavá vazba a extrémní strach z blízkosti projevující se vlažností, vyhýbáním se tělesnému kontaktu apod.) však může trvat uzdravování mnohem déle.

Mými kurzy prošlo hodně lidí, kteří se chtěli rozejít a pak zůstali spolu a jejich vztah se proměnil v otevřený a skutečně partnerský. Mými kurzy prošli i lidé, kteří chtěli změnit sebe, aby mohli lépe pochopit partnera a zůstat s ním, a místo toho si zvýšili kompetence a rozhodli se odejít. Pracovala jsem i s lidmi, kteří na začátku měli ambici naopak změnit partnera, aby líp vyhovoval jim – a nakonec se změnili oni a svým modelovým chováním pomohli i partnerovi osvojit si nové kompetence.

Jak už jsem napsala výše – stane se to, co se má stát. Je to rovnice, která leží z velké části v našem podvědomí. Mou cestou je pracovat na co největším zvědomění vlastních programů i programů partnera, na zvýšení své kapacity pro zvládání spouštěčů a na budování nových kompetencí. Všichni se chceme vyhnout špatným pocitům a jen pohrávání si s myšlenkou na rozchod často lidi uvolní a nabije natolik, že mají sílu pokračovat ve vztahu. A někdy je rozchod opravdu tím, co učící proces daného člověka nejrychleji posune dopředu. Jindy je ale největším pokrokem například vůbec začít cítit, třeba sebelítost nebo lítost (po dlouhém období robotického fungování a vyvažování partnera). Pro jiného je pokrok, když začne cítit hněv. Jindy je pokrokem už hněv necítit a začít klidně vymezovat hranice a zároveň chápat a validovat druhého.

Vím, že jsem na otázku z nadpisu neodpověděla. Odpovědět na ni neumím.

Pro dnešek se tady zastavím a jdu zase trochu trénovat své partnerské kompetence. 😊

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz