Jak změnit život, zaměřený na přežití na život, který se žije naplno
Jako každý, kdo pochází z velmi chudých poměrů z rodiny, kde často vládlo vyčerpání a taky násilí, se každý den učím, jak žít. Moje cesta kdysi začala postupným uvědoměním si, že nevím, kdo jsem. Užasla jsem, když celebrity v časopiseckých sloupcích odpovídaly na otázky typu: Vaše nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější místo, nejoblíbenější okamžiky… Jejich odpovědi zněly tak sebevědomě, barevně a plně. Voněly po dálkách, moři, prohřáté půdě, zněly štěstím, dokonce vlastenectvím, smíchem rodiny a přátel. Bylo v nich tolik vzduchu a prostoru. Já často vůbec nevěděla, co mám ráda a to, co jsem ve svém životě měla, byly spíš jen různé varianty na jídlo, skrýš, v opojení risknutý výboj nebo zapomnění.
Nevěděla jsem, proč jsem takhle „nedostatečná“. Jako každý, jsem své dětství brala takové, jaké bylo a neuměla jsem si představit něco zásadně odlišného. Proto muselo být něco špatně se mnou. Já jsem prostě byla pomalá a nedovtipná, zbrklá, společensky neohrabaná, málo sebevědomá a zároveň arogantní, neohleduplná, mentálně zakrnělá a celkově bez nějakých jasnějších kontur a zájmů. Samozřejmě jsem vnímala, že mě moji rodiče milovali, že dělali, co mohli a že jsme spolu prožili mnoho hezkých chvil. Vnějškové okolnosti mého dětství byly v mnohém dramatické, a tak jsem si uvědomovala, že leccos nebylo v pořádku, ale neměla jsem srovnání, ani znalosti, abych mohla říct, co chybělo a co přebývalo a jak mě to ovlivnilo.
Když jsem si konečně připustila, že mohou existovat vnější příčiny, proč se sebou nejsem spokojená, přišlo období hněvu. Netrvalo dlouho. Brzy jsem pochopila, že i moji rodiče, a před nimi prarodiče, na tom byli stejně jako já. Prostě nevěděli, že existuje i jiná realita, i jiný způsob, jak žít, cítit, vztahovat se k druhým. To ale nestačilo k tomu, aby ze mně hněv vyprchal, aby vyprchal ze záhybů paměti těla i mysli, aby zmizel. Zlobila jsem se dál, ale zlost vytěsnila z vědomého prožívání. Na svou milovanou mámu jsem v té době byla setrvale protivná, prostě to nešlo ovlivnit.
Přišly roky četby a kurzů… Prošla jsem jich asi přesně tolik, jako mnozí mí klienti, když říkají: „Už jsem zkusil všechno.“ Já teprve v téhle chvíli pochopila, že je to začátek. Došla jsem na konec strategií přežití a čekal mě přerod, který, jak si stále myslím, bude trvat do konce života. Každičká moje reakce, každý pohled, gesto, pocit, myšlenka… byly „chemicky a fyzikálně“ nastaveny na patologické prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. A prakticky všechno se to odehrávalo ve stejné, obří slepé skvrně, jako moje protivnost na mámu.
Proto jsem opustila vcelku úspěšnou kariéru v oblasti práva a etického lobbingu. Potřebovala jsem všechen svůj čas věnovat psychologii. Přijít tomu na kloub, milimetr po milimetru. Potřebovala jsem rozšířit svůj pohled na život, na vztahy, na prožívání těla, na sebeobraz, na to, jak chodit, dýchat, kde se rodí zatuhnutí nebo naopak zhroucení, když se na mně někdo podívá určitým způsobem nebo mi řekne určitá slova. Potřebovala jsem rozpojit milión pět „dvojiček“ v mé psychice, jako například: strach – falešná síla, stažení – otupění, mindrák – naparování se… Díky bohu za každou knížku a každou metodu, která mě vždy o kousek posunula. Měla jsem tolik raných zranění a snížené vnímavosti, že jsem si na mnoho terapeutických metod musela udělat výcvik anebo je aspoň důkladně prožít v dlouhodobé terapii.
V mých vnitřních mapách toho tolik chybělo. Málo jsem vídala mamku mít radost, spíš jen ve společnosti, ne tolik v běhu rodinného života. Anebo, když měl radost jeden rodič, znamenalo to, že ji neměl druhý. Chyběly celé kontinenty vztahovosti, věty jako:
Můžu si k tobě sednout? Chybíš mi.
Udělala jsem chybu. Promiň.
Co bys teď potřebovala, abys se cítila lépe?
Dej si čas…
Zlobíš se a já přesně nevím proč, ale jsem tady a kdybys pak měla chuť si popovídat…
Děkuju, že mi říkáš, co ti vadí, to mi umožňuje se orientovat.
Jak si uděláme radost?
Pochopila jsem, že neexistuje nic jako zázračná konstelace, hypnóza, regresní sezení… že nové tělesné, emoční a mentální mapy nejsou jednorozměrné a nevejdou se dokonce ani do 3D. Prožila jsem si, že každá moje nová kompetence (například nebát se, když mě kritizují nebo cítit se stále vřele, když mě někdo zdánlivě odmítá) sestává z mnoha různých vhledů a přepisů, z mnoha nitek, podobně jako když se schopnost udržet náročnou jógovou pozici rodí z hloubky ve spleti spolupracujících vláken, šlach a úponů, ne na bouli bicepsu.
Když se zamýšlím nad tím, kde jsem právě teď, zdá se mi, že hlavní strachy a nepřijetí sebe sama jsou pryč. A já se každý den učím vnímat sebe i druhého v ještě větší jemnosti, vztahovat se reálně i vřele a žít tvořivý život, dělat si radost.
Jsou pryč časy, kdy jsem se pohybovala jen po svrchní vrstvě buněk, epitelu života. Časy, kdy bych bývala na výletě v Bratislavě zvolala k dětem: Hle, stará tržnice! Půjdeme tam a užijeme si to! Ale co si užijeme, bych nevěděla. Neuměla bych dětem předat příběh svého prožívání tržnice. Ukázat jim, jak se budují mosty k životu. Nenapadlo by mě říct jim (protože bych byla příliš odstřižená od prožívání), že jsem kdysi jela s partou ragbistů do Hannoveru a tam v tržnici krásně vonící mořskými bouřemi a dunící smíchem chlapů jako hory, vyhrála v místní loterii na žeton za 10 korun asi 200 marek… Nespojila bych si pohled na železnou konstrukci tržnice s rány, kdy jsem v Manchesteru vyrážela na nákup s proutěnou taškou přes rameno a brouzdala mezi všemi těmi mlékařkami, sýraři, pekaři a řezníky, kteří mě rozšafně oslovovali „my dear“ a „love“ a dávali mi ochutnat dobroty zpoza kopce anebo až od Bristolu nebo z dalekého Swansea… Neuvědomila bych si, kolik rán jsem vybíhala od London Bridge na svůj ranní jogging kolem probouzejícího se nábřeží a bezdomovců zachumlaných do Timesů, abych se na zpáteční cestě stavila v nejstarší tržnici Londýna nadýchat se exotického koření a popít čaje… Nevěděla bych, že ten náhlý příval vzrušení souvisí i s mojí milovanou fantasy sérií Bena Aaronoviche o Peteru Grantovi, konstáblovi a kouzelnickém učni, situovanou do dnešního Londýna, a s její první nezapomenutelnou scénou v portiku kostela u Covent Garden.
Jsou pryč časy, kdy bych na hodinách flétny, dloubala do synka: „No tak, hrej, netrucuj.“ A vím, že když přijde náš milovaný pan učitel, tak budeme možná hrát něco nového, pokud budeme mít zrovna chuť. Ale když na nás padne příjemná lenost, najdeme si tu nejjednodušší odrhovačku, třeba Běží liška k táboru, a zahrajeme si ji ve verzi pro tři flétny. Synáček ji nahraje na mobil a zasmějeme se. Anebo si budeme jen povídat, dokud pan učitel nedostane ukrutnou chuť si zahrát. To nám pak vystřihne na altku nebo tenorku malý koncert, třeba nás oblaží Alžbětinskou serenádou, kterou tak krásně a vánočně nazpíval Karel Gott.
V úterý jsem vyrazila do Hradce koupit si vysoké pianino. Jel se mnou Gilad, mladý klavírní virtuos z Izraele. Rozbouřil všechna reapasovaná pianina i křídla, která pan Turek ve svém obchodě má. Ještě Gilada nezažil, a tak mi po straně pošeptal: Máte štěstí, držte se ho. Já už tady zažil lecjaké umělce, ale tohle… Pak jsme ujížděli časnou nocí do Kladna, v indické restauraci Namasté oslavili ten velký den, a včera pianino dorazilo k nám domů. Zapálili jsme svíčky, zhasli světla a osmiletý synek, který se ještě nezačal učit hrát, ale má za sebou naše společné flétnové dobrodružství, kdy se chybám smějeme a jde jen o radost a pocit, pohladil hlaďounkou klaviaturu. Hrál dlouho, svíčky jemně mžikaly a život byl opojný.
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz