"Co je?" aneb Kamuflovaná vyhýbavost

04/02/2020

Poprvé jsem tenhle jev zaznamenala před lety. U výlohy zlatnictví stála mladá žena a vedle ní, k výloze zády, podupával její milý. Později mi došlo, že už hodnou chvíli prstýnky a náušnice neprohlíží, ale vysílá vzkaz. Nakonec muž zareaguje:

„Co je?“ řekne tím nejotrávenějším hlasem a zní to spíš jako: Tohle ti teda fakt nekoupím, co si vůbec myslíš a nestůj tady jako trotl, vymáčkni se jasně, ať ti to ne aspoň můžu říct rovnou… Ženino tělo zareaguje, jako by dostalo ránu, obličej ale zlhostejní a ztvrdne pocitem nemilovanosti.

„Niic,“ zahučí, mísí se v tom ponížení s rezignací a vykročí, aniž by se na muže podívala. Ví, že on ví, co si ona přeje.

 

Říkám tomuto „CO JE?“ kamuflovaná vyhýbavost. Je to ten okamžik, kdy se cítíme přetížení nevyslovenými požadavky druhého, jejich emocemi, prožíváním a rozhodneme se předstírat kontakt.

… Žena se tváří nepřístupně, myje nádobí a trochu s ním tříská…

… Dítě se neodváží říct si o bonbón, ale lítostivě se na nás dívá…

… Muž se ženě najednou v bytě tak trochu vyhýbá…

… Žena si během hodiny desetkrát ostentativně vzdychne…

 

… a my se nechceme se účastnit. Nemáme na to energii. Třeba jsme dopředu zahlcení představami, že se nám bude něco vyčítat nebo že se na nás někdo energeticky pověsí. Obtěžuje nás jen pomyslet na rozhovor, ve kterém budeme muset zdolávat výčitky nebo odpor druhého, anebo jen jeho odpojenost od sebe sama, nechceme dolovat v nitru druhého.
 

Ale neumíme to říct napřímo a vytasíme se s, někdy obhrouble, jindy jen uspěchaně, otráveně nebo prázdně, znějícím „Co je?“ Nechceme ale s druhým procházet komplikacemi jeho pocitů, být s ním a validovat ho dostatečně dlouho, než si uvědomí, co se mu děje, nebo než si troufne říct, co cítí k nám. Doufáme v nějakou jednoznačnou větu, která nám umožní vytasit se s jednoduchou radou nebo akcí, kterou se všechno sakumprásk vyřeší a uzavře. Anebo nám dá možnost věc shodit, bagatelizovat a odpálkovat.

 

Jsou to chvíle vnitřní vyhýbavosti. A všichni víme, jak komunikují lidé s vyhýbavým typem vztahové vazby (attachmentu), které rozhovory o pocitech silně přetěžují: „Netvař se, neprožívej to tak a dej mi výsledek.“ V takové chvíli nechceme komunikovat, angažovanost jen předstíráme. A druhý to cítí.

 

To, co v takové chvíli potřebujeme, je plně validovat své vlastní potřeby, neangažovat se a až se trochu uklidníme nebo dobijeme baterky, otevřeně si s druhým promluvit. Být transparentní, dát mu poznat své nitro, například takhle:

 

„Když vidím, že se s tebou něco děje, často mi v hlavě začne šrotovat, jestli se to nějak netýká mně, a tak trochu se toho bojím. Když mám zrovna míň energie, je pro mě těžké procítit, co se ti děje a jen si přeju, abys se začal tvářit líp nebo abys si s tím nějak poradil. Zase si ale nedovolím tě úplně ignorovat a taky mi na tobě samozřejmě záleží, takže přijdu s nějakou otázkou a sama cítím, že zní třeba až útočně nebo dopředu odmítavě, skoro jako by to „CO JE?“ byla jenom zeď, kterou stavím. Je to ale jen a jen o tom, kolik energie mám a kolik strachu, jestli nejsem příčinou tvých emocí. Taková obrana. Možná to zní zvláštně, ale takhle komplikované to v sobě někdy mám… Chtěla bych si s tím umět líp poradit, kvůli sobě a kvůli nám. Chci být s tebou ve spojení. Chci tam umět pro tebe být ve chvíli, kdy se něco děje. Mít energii procítit, co se s tebou děje nebo se tě s opravdovým zájmem zeptat. To, že se od tebe v takových chvílích odpojuju, způsobuje, že tě nemůžu líp poznat, a to mě mrzí…. Určitě se mi to nebude hned dařit po novu, ale když budu cítit, že sklouzávám starým směrem, tak řeknu, bude to takový signál: „Teď se mi chce se schovat za CO JE.“ a tím budeš vědět, co se se mnou děje. Že jen nemám energii nebo že se bojím... Ale půjde to, časem to půjde pořád líp. Moc mi na tobě záleží.“

 

Tenhle rozhovor bude možná probíhat po částech, v průběhu týdnů. S vyhýbavým déle než s toužícím. Každý potřebuje komunikaci jinak dávkovat, aby ji unesl.

 

Ale nakonec už si nebudeme odskakovat při každém špatném pocitu za svou kamuflovanou zeď a do nereálných bublin ve své hlavě. A budeme prostě spolu nebo i vedle sebe, ve vzájemném srozumění.

 

Iveta

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články