Jsem sám/sama a nikdo mi nepomůže

Moje maminka byla nemilované dítě, aspoň tak si to myslela, a tak to vypadalo navenek. Ve skutečnosti byla její máma jen nešťastná a měla málo energie, a taky od dětství špatné nervy. Moje maminka si z toho odnesla do života mnoho schémat, programů, mimo jiné, neustálé přetěžování se a snahu potěšit mámu.

Celý život jsem se dívala, jak jde od vyčerpání k vyčerpání a má pocit, že jí nikdo nepomůže. Naopak k ní se vždy stahoval okruh lidí, kterým z toho mála, co vydělala a krvavě ušetřila, dávala a půjčovala. Nevraceli. Nezlobím se. Nemohli, taky pro to neměli ty správné programy a maminka neuměla zatlačit.

Dokud jsem byla malá, taky jsem se na téhle vlně sklouzla. Maminka moc neuměla delegovat úkoly, byla zvyklá oddřít všechno sama, takže domácích povinností jsem měla minimálně. Dlouhé roky sledování maminčina vzoru se však nevyhnutelně materializovaly později, když už jsem sama měla rodinu.

Najednou se ve mně objevily všechny ty napozorované modely pro přetěžování se, nežádání o pomoc, víra, že mi nikdo nepomůže a druzí by mě nechali třeba umřít, necitlivost k sobě (maminka například v duchu tónu jejího dětství mluvila o svém obličeji jako o hubě).

Některé způsoby, jak popřít své potřeby, byly až úsměvné. Od dob, kdy jsme se před lety nastěhovali do obrovského (byť dost sešlého) domu, který nešel v jednom člověku uklízet, jsme si platili výpomoc. Paní nám i žehlila. Vypadalo to tak, že jsem vždycky vyprala, svoje prádlo odebrala, tak nějak rukama vyrovnala, dala do skříně a zbytek (prádlo manžela a dětí) pak paní vyžehlila.

Dodnes se z těchto programů dostávám. Nevidět v obětování se ctnost. Ale hlavně vůbec vědět, že existuje ještě další úroveň svobody, radosti a že nejsem sama. Tohle je ten nejtěžší program ze všech – přesvědčení nemilovaných dětí, že tu jaksi nemáte pevné místo a že, až budete potřebovat nejvíc, tak tu pro vás nikdo nebude. Nebudu líčit, ve kterých všech okamžicích dětského vývoje může toto přesvědčení vzniknout, ani, jak se úspěšně v rodině dědí i poté, co už nemá opodstatnění.

A co Vy, jak jste na tom? Máte některý z těchto programů?

Musím se vyčerpávat a být k dispozici.

Pomoc nebo úlevu dostanu, až když se hroutím.

Když, přece jen, žádám o pomoc, mluví chudák nebo chudinka, který už nemůže dál. Kňourám nebo dramatizuji.

Doslova neslyším, když mi někdo nabízí pomoc.

Cítím se stále stejně schvácený/á, protože snažit se a být z toho schvácený, je podmínkou milovanosti.

Potřeby můžu mít jen, když o tom nikdo neví nebo když opravdu, ale opravdu, moji pracovní sílu nebo náruč, nebo i jen plonkové pobývání v téže místnosti opravdu nikdo nepotřebuje. Což je nikdy. Myslím si totiž, že je to mou povinností a že to ode mně všichni požadují.

Pokud vůbec chodím ven, ukrajuji si konce akcí a spěchám domů. Stejně už mám v mobilu sms od manžela/manželky „Kup mi cestou salám, víno, rybářské návnady, cokoliv…“, protože zkrátka jsem své okolí naučil/a, že můj čas mým časem není….

Cítím, že se blíží čas, kdy si budu chtít udělat inventuru, kam už jsem na tomto poli došla a co jsem se naučila. Tak vznikají moje kurzy a ten další, mám silný pocit, bude právě o potřebách, o bezpečném místě, o vzájemnosti, o vypořádání se s různými závislostmi, které nám ve zlých časech měly nahradit potřeby, které jsme na přímo nárokovat a uspokojit ještě neuměli.

ZNÁT SVOJE POTŘEBY

BÝT SCHOPEN SVÉ POTŘEBY CÍTIT, NEJEN SI JE MYSLET

MÍT PRÁVO NA SVOJE POTŘEBY

UMĚT SI VYTVOŘIT A UDRŽET PROSTOR PRO SVÉ POTŘEBY

UMĚT SVÉ POTŘEBY NAPLNIT A VYCHUTNAT SI TO

(POSTUPNĚ VYŘADIT NÁHRAŽKY ZA SKUTEČNÉ POTŘEBY)

UMĚT SI ŘÍCT O POMOC A OČEKÁVAT HEZKOU ODEZVU

Na znamení hojnosti nám dnes, poprvé za celou zimu, zahrádka zapadla sněhem. Straky ji na jedno nedbalé mávnutí křídly křižují, sluníčko jde z ruda do zlata a život je dobrý.

Iveta

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz