Zatím neumíme žít jiný život

Spojením tří myšlenkových systémů

jsem si vytvořila terapeutickou pomůcku,

které říkám Mřížka

Chodím si po ní doma nahoru dolů

a objevuji zákonitosti psychiky

…

Jak velký kus cesty je to ode dna

apatie, zahanbení a viny

k touze!

Od stavů, kdy se člověk zalyká

sám sebou a chce jen přežít,

jen aby ho nechali být

Přes patra smutku a zpytování,

proč to tak musí být,

přes strach z jiných, lepších

životních možností, až k odporu

a touze

…

A přece jsou jak odpor, tak touha

slepé

Odpor se jen otáčí zády k problému,

plive, skoro nevidí

Až touha zaměří pohled někam ven,

k něčemu, co by mohlo být

Je to ale jen první pokus o zaplnění

dosud bílých map, a tak jsou

naše první touhy, po létech

ustrnutí či na útěku před problémem,

příliš idealistické

…

Toužíme jen po ideálním sebeobrazu,

nějakém grandiózním já

Anebo toužíme po ideálním okolí

- partner typu pečující rodič

či po bezbřehé „volnosti“

Toužíme po ideální kompenzaci

Ne po životě, ale po

vyrovnávacím mechanismu

…

A jakmile nejsme tolik staženi do sebe,

jakmile máme jakoukoliv touhu,

jakmile zvedneme zrak,

uvidíme překážku

Okolnosti, které nám brání ve štěstí

Nejčastěji nějakého člověka

…

Toužíme svou nereálnou touhu

a on nám stojí v cestě

Konečně je na scéně nenávist,

chladná, tajená

A později už otevřený, horký hněv

Pokud máme na hněv z dětství

protiprogram, občas si odskočíme

zpátky do studu a strachu a potom

zase pomalu vystoupáme k hněvu

Je to takové kolečko

…

Když jde vše dobře, po čase už víme,

že máme sílu se plamenně bránit

a začneme šetřit energii

Namísto plamenů hněvu, už se

nad druhého kousavě povyšujeme,

shazujeme ho či jím v tichosti pohrdáme

Je potřeba oplácet to, že nám „brání“

dosáhnout naší ploché touhy,

jen už zmizel největší strach,

takže nebojujeme o život

…

Jakmile sebereme sílu vykročit

o patro výš do odvahy,

všechno se stává méně jasné, méně přehledné

Jak pokračuje naše rozpojování s dávnou bezmocí

spodních pater, pak i onen druhý člověk

(třeba partner)

je stále méně vnímán jako všemocný rodič

Svět už není rozdělen na mocné a bezmocné,

na dobro a zlo

Všechny situace jsou komplexní, složené

z mnoha částí

…

Už jsme na cestě k neutralitě

(to není radostný stav, je to dřina,

denní pinožení se)

Už vidíme, že druhý pro nás náš svět

nestvořil

Stojí to hodně odvahy přiznat si,

že mnoho svých potřeb prostě neumím naplnit

a že svou neschopnost žít jsem zvykově

dával za vinu druhému

…

V odvaze a neutralitě je vše tak složité

Už nestačí proti někomu tlačit

Najednou musím hledat směr

a zjišťuji, že život není o velkých změnách,

o zázračném akčním kroku, kterým

získám pozici moci a vše se vyřeší

A ani když ten druhý něco udělá nebo

přestane dělat, nepřijde ráj, nic se nevyřeší

…

Jakmile přestanu hrát roli oběti či mentora,

přichází reálný život

Touhy už nejsou jednoznačné,

možná dokonce jedna za druhou padají

A každý den v různých situacích

zkoumám své motivy, své hodnoty

Po milimetrech se učím vnitřní poctivosti

a transparentní komunikaci

…

Namísto formy přichází obsah

Dřívější touhy chutnají prázdně

a cílem je jen být v každé situaci naplno,

neodpojovat se, nehledat viníka,

nebýt sevřený v pěst, zaměřený

na obhájení svého stanoviska

Hledat pochopení, co se doopravdy děje

Regulovat své emoce, mluvit pravdu,

ctít stav druhého, postarat se o sebe

…

Právě teď neumíme žít jiný život,

než právě teď vedeme

Nikdo druhý za to nemůže

Iveta

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz