Ztrátu denního rytmu může psychika vnímat jako ztrátu mámy a smyslu
Mít program, plán napojený na další lidi,
je pro mnoho z nás otázkou
téměř života a smrti
Nevědět, co dělat
nebo nevědět, co má smysl,
je totiž v psychice často
„zadrátkováno“ do dvojičky
s ranou dětskou vzpomínkou:
Máma tu není. Nic nemá smysl. Nic není.
…
Malé dítě se cítí v bezpečí, naplněné
a má touhu zkoumat svět a něco vykonat,
jen pokud je s mámou
Ta mu dává energii dotekem, pohledem,
vede ho a podporuje, vytváří strukturu dne
Bez ní se dítě ocitá doslova v černé díře
(což si možná ještě i pamatují lidé,
kterým se před třetím rokem věku
narodil další sourozenec do rodiny,
kde byla máma na děti sama):
Nic nemá smysl.
Je potřeba jen přečkat hluché místo bez mámy.
Otupit se. Usnout. Přejíst.
…
Nedávná karanténa si zaskotačila
na šachovnici naší psychiky
Pro někoho byla vítaným útěkem, odpočinkem
od přetížení nevyhovujícím životním stylem
Pro jiné zdrojem úzkosti a snahy
zachránit sebe nebo „mámu“ (vládu, českou ekonomiku)
Pro další příležitostí zlobit se na nekompetentního
tátu („premiéra“, „vládu“, silové postavy
veřejného dění)
Pro ještě další momentem nalezení dočasného smyslu
(pomoc slabším, tedy v psychice možná u některých
zase přetížené, zoufalé mámě, sourozencům)
A jiní se propadli až na dno raných zranění,
tedy do apatie: Nikdo tady není. Nic nemá smysl.
…
Mít strukturu, řád, program a napojení
na další lidi (spolupracovníky, kamarádku
ve vedlejší ulici, ne na druhém konci města,
rodinu – jinak, než přes displej počítače)
a cítit, že běh našich dnů má smysl,
je pro naše duševní zdraví zásadní
Ne náhodou v karanténě leckdo přibral pár kil,
ztratil něco vlasů, nemohl se nadechnout
Můj kamarád, laický psycholog a filosof,
mi řekl, že je ještě i teď stále tak trochu mimo tělo,
že se nemůže dodechnout a že je,
podle všeho, jeho tělo stále
„strachem bez sebe“
…
Pečujme o své vztahy
a plánujme své dny tak, aby v nich
bylo místo pro radostné tvoření
i naplňující bytí spolu
Pečujme o smysluplnost, jako nikdy předtím
Ať naše dny nestojí na principu
přesunování se z místa na místo
a vykonávání kvantity věcí v poklusu,
kde prchavý pocit uspokojení z výkonnosti,
zastře pravou povahu věcí
…
Hledejme nejvyšší pocit smysluplnosti
Činnosti a kontakty,
které hluboce rezonují v srdci
Kultivujme naši schopnost tvořit,
prožívat své tělo, blízkost s druhými
Každé vynucené zastavení
nás prověří
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz