Ahoj princezno (o neuroplasticitě)

29/07/2020

Všimněte si, že když nějakého člověka znáte opravdu zblízka, nemůžete říct jednoznačně, jaký je. Ok, má tuhle „špatnou“ vlastnost, ale jak to, že má zároveň tuhle, která vypadá zase protikladně?

 

Ó jak toužíme, zjednodušit si svět. Onálepkovat a utřídit, co se dá. Marně.

Stěžuje si jedna kamarádka druhé: On je takový a takový, no hrozný… A za pár minut: No ale zase na druhou stranu je takový a takový. Co s tím…

 

Do té míry, do které chceme zjednodušovat a zařadit si někoho, jako oběť nebo tyrana, do té míry jsme zůstali dětmi. Ty jsi zlý! Já jsem zlý! A hele, už jsi hodný! A já jsem hodný!

Ode zdi ke zdi.

 

Tak jak je to vlastně? Kdo z nás dvou dělá to zlo? Ty nebo já? Hlavně ať je to jednoduché.

Hlavně, ať nemusím každodenně rozmotávat vlákénka jednotlivých situací. Ať necítíme tu bezbřehou nedefinovatelnost psychiky, kdy jednou jsem nezrale dezorientovaný, přecitlivělý a bez zdrojů já a podruhé zase ty.

 

Pomůže mi váš víkendový kurz? ptají se lidi. Bude to pak dobré? Jak jim říct, že možná ještě ani nedošli do bodu, kdy by pravdivě nahlédli na svou vnitřní hladinu rozbouřenou mnoha záblesky.

 

Naše reakce řídí obří archiv. Zaprášený a lajdácky poskládaný. Obraz monstrózně veliké mámy, tak jak ji vidí mimi, s vyčerpaným výrazem ve tváři, se tu mísí se zaťatou čelistí a hněvivým plamínkem v oku táty, o mnoho let později. Když tuhle (mikro)mimiku zahlédneme v dospělosti, padáme… někam…

 

Jediné, co můžeme, je pracovat s REAKCEMI, které máme. Na zdrojové zážitky nedohlédneme, spojitosti nedomyslíme. Byť, pokud je náš rod plný vystresovaných, zahořklých žen s povislými koutky, tvrdých žen, kterým pod kůží probíhají blesky vysokého napětí, tvárných žen, dezorientovaných, chaotických žen či mužů, koketek nebo svůdníků... pak určitě tušíme…

 

Trvá to pár měsíců, než se změní jeden hodně zamotaný, raný vzorec. Každodenní práce se seberegulací a zvyšováním psychické odolnosti vůči konkrétnímu spouštěči. A taky tvůrčí a piplavá práce s obrazem, který nám dělá dobře na duši. S obrazy šťastného dětství, které jsme možná v některých věcech neměli, ale které si do mozku můžeme nakreslit i teď. Říká se tomu neuroplasticita... A najednou dokážeme zůstat klidní nebo i radostní ve chvílích, které by nás dříve ničily.

 

Kromě kreslení nových paměťových stop, můžeme i selektivně podpořit ty dobré, které si z dětství neseme… Na každou špatnou vlastnost rodičů, která vás napadne, si vzpomeňte na nějakou dobrou a prociťte si pocity s ní spojené.

 

A při hledání nových map šťastného nitra se rozhlížejte kolem a nastražte uši. Jako já dnes ráno, když jsem při zalévání okurek zaslechla, jak máma od vedle vřele vítá čtyřletou kamarádku své dcery: Ahoj, princezno, ahoj krásko, ahoj, ahoj…

 

Iveta

www.ivetahavlova.cz

 

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články